Ulice 17. listopadu // Hasan

ludmila

,,Proč vždycky zavoláš jenom když jsi zhulená?" zasmál se Josef do telefonu.

,,To není pravda," prohrábla jsem si vlasy a dala telefon na reproduktor. Ležela jsem totálně na sračky v posteli a snažila se nahodit si jenom dobrej stav. A kdyby se mi udělalo špatně, Pepa určitě dojde... není teď s tou jeho Ludmilou.

,,Ale je, je... taky bys někdy mohla přijít na pokec, ne jen pro matroš, co ty na to?"

,,Nenee, já chci jenom huleníčko a prášečky," začala jsem se smát, i když úplně bezdůvodně. Život je moc krátkej na to, abych se jen trápila a válela se v posteli v depresích. Život se má užívat, proto se v posteli válím omámena všema možnýma látkama.

A co je nejhorší? Není tady nikdo, kdo by mě v tom zastavil.

,,To je od tebe ale zlé, Julinko."

,,Neříkej mi Julinko, říkej mi třeba Julino, nebo Julie."

,,A zlato?"

Tohle mi navodilo hřejivý pocit v břiše, ale proč? Trochu mě tím rozhodil, nechci aby mi tak říkal.

,,Ne to ne, tak si říkej Ludmilce."

A jsme tu u ní zase.

,,Žárlíš na ni, viď? Víš, Julinko, kdybys chtěla, máš mě lusknutím prstu."

A teď jsem si nebyla jistá, jestli jsem zhulená víc já, nebo on. Nebo jestli jsem náhodou neslyšela špatně.

,,Ne nežárlím, není na co, dělej si co chceš."

,,A tobě nedělá blbě, že prcám s kým chci?"

,,Ne, je to tvůj život, tvý péro," zamumlala jsem. Na to se jen zasmál. Jak to ale všechno myslel? Řekla jsem něco špatně? Určitě teď neříkám věci, které dávají smysl, ale snad jsem souvislou větu utvořila.

,,No, nechtěla bys zítra dojít?" přerušil delší pauzu. Moc jsem čas nevnímala, už dlouho mi je jedno kolik je, jaký je den, jestli je to celý realita nebo sen. Tolik otázek a žádný odpovědi.

,,Jako k tobě domů?" zeptala jsem se, trošku nesměle. Byla jsem u něj párkrát, ani si moc nepamatuju, jak to tam vypadá, protože si už hodněkrát přestěhovával nábytek. Ale bydlí sám, dokonce i bez Ludmilky, což se divím. Všude ji cpe, ukazuje jejich dokonalý vztah. A ona celá mě vytáčí už jenom z principu, že je. Nějaká Ludmilka nám kazí dealy. Nechce, aby chodil v noci její Pepánek ven a drží ho doma, přičemž tu jsem já, která si žádá další dávku. Kdyby ta Ludmilka věděla, že Pepánek svádí Julinku, asi by Pepánka zabila.

A taky se jí nelíbí práce, kterou Josef dělá. Jo, chodí makat i do normální práce, do firmy, ale mimo to je dealer, no. Tak jsme se k sobě vlastně dostali. A není to tak, že by něco bral, on to jenom dostává z dobrých zdrojů a rozprodává to. I mně. A mně někdy dá i slevu, jsem stálej zákazník.

Jediný co vím je, že si doma pěstuje květiny. A určitě to nejsou nějaké ty estetické květiny, s barevnýma okvětníma listma. Ne. Většinou je to Purple haze nebo Strawberry kush. Pro ty neznalé, jsou to jeho oblíbené odrůdy marihuany.  Myslím si že tyto květinky jsou mnohem důležitější jak třeba nějaké růže. To zvadne a vyhodíte to, škoda peněz. Tyhle můžete vyhulit, bejt šťastní a jen tak vám to nezvadne.

,,Jo, jako ke mně domů, jestli teda chceš, nenutím tě."

,,A co tam budeme dělat?" kousla jsem se do prstu a poslouchala ho. Nikdy mi rodiče nevyprávěli pohádky na dobrou noc. Nikdy mě nepřišli jen tak pomazlit. Nikdy jsem neměla nějakou deku, nebo plyšáka, co by mě v noci zahříval. Můj komfort mi zajišťuje Pepa, když mi vypráví příběhy, kdykoli jsem pod vlivem. Jen tak je tahá z kapsy.

,,Nevím, prostě si třeba povídat, ale v klidu, sami, chápeš?"

,,Jakože i bez Ludmily jo?" řekla jsem docela sarkasticky.

,,Jo, bez ní, nemluv o ní..."

,,Proč ne? LUDMILA je tvoje PŘÍTELKYNĚ. Proč bys nechtěl o své PŘÍTELKYNI LUDMILE mluvit?"

,,Ty to děláš naschvál, mám ti to zavěsit?"

Moje odpověď je na toto jasná.

,,Prostě se o ní nechci s tebou bavit, nemáme to mezi sebou dobrý a s tebou je mi líp," dodal. A o tomto jsem přesně mluvila. Hrajete si na dokonalý pár, co jezdí na výlety, chodí do restaurací a vlastně nějaké konflikty a problémy v tomto světě neexistují.

Někdy bych si přála to všechno Ludmile nahrát a poslat jí to, rozešla by se s ním a Pepa by byl konečně volný. Ona ho jenom vězní!

,,Pepo," zakňučela jsem do telefonu. U toho si zakašlal.

,,Julie, proč mi tohle děláš?" řekl tišše, docela dravě. Co jsem udělala? Jen jsem se protahovala.

,,Nic nedělám, jsem unavená."

A potom následovala dlouhá pauza. Ticho.

,,Já už radši taky pujdu spát," vydechl a já z hlasu poznala nějaké zklamání. Co jsem ale udělala špatně? Alespoň to by mi mohl říct, když podle něho začneme být přátele. Nebo si na to alespoň hrát. Oba víme, že já si přátele neudržím. A přítele už vůbec.

Možná jsem jen odpad společnosti.

---

Omlouvám se, že je to krátké, ale chtěla jsem vydat alespoň něco. Chtěla bych první kapitoly rozvést spíš na psychiku a povahu postav, až poté se dostat do děje, doufám, že mě chápete. Užívejte Vánoce!