SNOWMANS on SNOWBOARD

Kapitola první

Pohled Judy

„Jay! Hej Jay!" ozvalo se zprava od sjezdovky volání mého jména. Pohotově jsem zvedla hlavu a v obličeji mi přistál sníh.

„Co to..." odhrnula jsem si studenou bílou věc z obličeje. „Brandone!" zakřičela jsem na dotyčného tmavovláska s přiblblým úsměvem na tváři. Brandon je místní učitel snowboardu a taky závodník, když teda jsou nějaké amatérské závody.

„Nazdar zlomená dívko, nemáš být náhodou ve škole?" ušklíbl se na mě a udělal si ze mě opěradlo. Věnovala jsem mu znechucený pohled a shodila ho do sněhu.

„Kam si myslíš, že jdu Einsteine." Kopla jsem do prašanu a ten mu přistával na obličeji. „Ne, takhle bych ti říkat neměla, to je urážka pro pana Einsteina." Mnula jsem si bradu a horlivě uvažovala, jak nazývat tohoto cvoka.

„Hej! To zabolelo." Vrhl na mě Brandon vražedný pohled a odepnul si snowboard.

„Taky mělo." Věnovala jsem mu úšklebek a pozorovala jeho počínání. „Co to děláš? Ty už nebudeš jezdit?" nechápavě jsem se na něj koukala, jak se zvedá ze země a board bere do rukou.

„Tě doprovodím, ne? Když už se nepřijdeš ukázat, jak je rok dlouhý. Kdy jsi byla naposledy jezdit, hmm?" díval se na mě káravě. Sklopila jsem hlavu k zemi a sledovala stopy ve sněhu. Nechtěla jsem se o tom bavit. „No tak? Hmm? Odpověz." Žduchl do mě a já se lehce zakymácela.

„Nechci o tom mluvit." Odpověděla jsem mu a stále svůj pohled držela na sněhu.

„Jednou o tom, ale budeš muset mluvit." Stál si dál za svým. Proč musí být tak tvrdohlavý! Nadávala jsem mu. Oba jsme tvrdohlaví.

„Jednou, ale jednou není teď!" vyjela jsem po něm a přidala do kroku. I přes křupání sněhu pod mými botami jsem slyšela jak si povzdech a rozběhl se, aby mě dohnal.

„No tak, Jay." Drknul do mě, ale já dělala, že si ho nevšímám. Problém byl v tom si ho nevšímat. Jeho další vlastnost, otravnost. „Judy. Judy. Judy. Judy." Snažil se mě rozmluvit. „Judyinko pusinko." Začal špatně rýmovat a šišlat.

„O můj Bože, drž už hubu." Zašklebila jsem se na něj a taktéž ho žďuchla. „Tvoje rýmy jsou horší jak vlasy Lenee Parksový." Oba jsme se začali smát. I když Brandon už nechodil do školy, tak moc dobře věděl, kdo je Lenee Parksová, každý to věděl. Je to snad ta největší umělina na jižní straně sjezdovky.

„O, no to snad ne! Tak špatné být nemůžou!" hraně se na mě mračil.

„Ne ony nejsou tak špatný. Ony jsou ještě horší." Poklepala jsem si prstem na spánek a oba jsem se začali smát.

„Jsi hrozná Jay." Řekl mezi smíchem Brandon a kroutil hlavou.

„Já vím." Souhlasně jsem pokývala hlavou.

„No, ale teď z jiného soudku. Slyšel jsem, že mají přistoupit noví borci. Myslíš si, že jezdí?" chvíli jsem se na něj nechápavě dívala, ale pak jsem si vzpomněla.

„Víš, že jsi horší jak ty babky dole v tom penzionu?" uchechtla jsem se nad jeho chováním. „A vůbec netuším. Ale Charlotte a Lily o nich básní už 14 dní. Měl by ses k nim přidat, takový klub drben."

„Musela sis rýpnout, že jo." Byla to spíš řečnická otázka.

„Jop." Pokývala jsem hlavou a nasadila ironický škleb. „Už si prý vytvořily seznam možných kandidátů a postupně vyškrtávají. Mám takové tušení, že tam maj i jejich míry." Vyklopila jsem všechno, co jsem věděla.

„To jako fakt?" vykulil na mě oči a na tváři měl lehce zoufalý úsměv. Já jsem se nezmohla na odpověď, protože jsem díky jeho výrazu propukla v další záchvat smíchu, takže jsem jen pokývala hlavou na souhlas.

„O můj Bože. Doufám, že si mě taky tak neprokleply. To by totiž nedopadlo moc dobře." Hrál nervozitu a drbal se na zátylku.

„Buď v klidu, to že spíš v pyžamu s králíčkama to víme všichni, jak na severní, tak na jižní straně hory." Mávla jsem rukou a snažila si zachovat vážný výraz. To se mi ale nepodařilo a zase jsme se začali smát. „Já tam tak nechci." Zvedla jsem svůj pohled k moderní budově, v níž se ukrývala má škola.

„To je mi, ale líto." Věnoval mi ironický úsměv. „Počkat... Není, je mi to jedno." Začal se smát a já mu uštědřila ránu do ramene což ho rozesmálo ještě víc, a to rozesmálo i mě. „Tak už běž, uvidíme se odpoledne? Večer?" otázal se mě.

„Večer v baru. Tak čau." Odpověděla jsem mu a pozadu šla ke škole.

„Ok, čau." Zamával mi. Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů a pokračovala do školy.

...

„Judy! Judy! Judyyy!" uslyšela jsem dívčí křik mého jména. Přestala jsem se věnovat skříňce a otočila jsem se za hlasem. Zleva se ke mně hrnula Charlotte a vypadala jako kdyby dostala její vysněné boty. „Judy!" vykřikla těsně předtím, než se zastavila a začala se vydýchávat.

„No nazdar. Co se stalo? Copak snad byly slevy a tys nemohla do obchodu?" dělala jsem si z ní legraci. Ona mi věnovala naštvaný pohled a narovnala se. Protože do teď stála v předklonu a vydýchávala se.

„Ze slev se sranda nedělá, Judy. A pro tvoji informaci, slevy začínají až zítra." Poučila mě. Nevěřícně jsem nad ní pokroutila hlavou a svůj pohled zase věnovala skříňce. „A teď k tomu, kvůli čemu jsem letěla od vchodu až sem. Jsou tady Judy a jsou neuvěřitelně sexy, sladcí a já nevím co všechno!" rozplývala se nad novými spolužáky.

„Nevidělas Lily?" snažila jsem se přesměrovat konverzaci někam jinam, ale nepodařilo se mi to.

„Lily ještě není ve škole, je u doktora. Ale to teď není to hlavní!" odpověděla mi na mou otázku, ale dál si jela svoje. „Víš, kdo je provádí?" vykulila na mě její obrovské modro hnědé oči. Pokroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu. „Holly a Max Backolovi." Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„A co je s Maxem špatného, je to úplně v pohodě kluk?" nechápala jsem jí.

„Ty jsi asi přeslechla to jméno Holly." Věnovala mi jako-vážně pohled.

„Jo, to jméno se snažím vždycky přeslýchat. Ještě by mi začly krvácet uši." Vysvětlila jsem jí a Charlotte chápavě přikývla.

„Pane Bože, pane Bože, pane Bože! Oni-oni-oni..." koktala Charlotte a její pohled byl zabodnutý kdesi za mnou.

„No tak už se vyžvýkni!" zatřepala jsem s ní.

„Oni-oni j-jsou tady!" vypískla jak psí hračka, když na ní šlápnete.

„Ber ohledy na sluch ostatních!" napomenula jsem jí. „Počkat. Cože?!" lehce jsem zvýšila hlas a otočila se směrem, kterým se koukala. Pohled mi padl na pětici fakt pěkných kluků a Maxe, který se snažil nestydět za svou sestru, která se právě plazila po jednom z nich. Moje brada se musela válet někde v kotelně, protože, tohle jsem opravdu nečekala. „No do prdele." Zanadávala jsem.

„Školní pipky si nedaj pokoj. A zavři pusu! Děláš mi ostudu!" zavřela mi pusu Charlotte. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych se vrátila do přítomnosti

„Pff, namachrovaní frajírci. Uvidíme, jestli jsou dobří i na svahu." otočila jsem se zpět k Charlotte a zabouchla dveře skříňky.

„Přede mnou se nemusíš přetvařovat. Vím, že se ti líbí. Komu by se taky nelíbili? Ale s tím svahem máš pravdu." Odkývala mi můj poznatek.

„Já se nepřetvařuju, jen jsem je zatím zařadila do sekce školních „sportovců" aka namyšlených cápků co nic neumí." Vysvětlila jsem jí.

„Zase soudíš podle obalu. Něco bys s tím měla dělat." Ukázala na mě vztyčeným ukazováčkem.

„Dobře, ale teď musíme něco dělat s cestou na historii." Poklepala jsem jí narameno a vydala se směrem k učebně.