Ségra zachraňuje svět

4. kapitola

A pak najednou to bylo tady. Ta chvíle, na kterou celou dobu naše máma a ségra čekaly jako na smilování. Chvíle, kdy v televizi hlásili mimořádné zprávy, v nichž se velkým rudým písmem psalo, že byl vyhlášen akutní konkurz na záchranu světa. To bylo jako kdyby někdo zvedl do vzduchu rudý praporek, protože ty dvě začaly ječet jako šílené a okamžitě se po té novince vrhly. Během několika mála minut nažhavily počítač a odeslaly online přihlášku do konkurzu. Ale ani potom nedaly pokoj a mlely o tom dál a dál, než konečně nastal den D, kdy se ta sláva měla uskutečnit a mé utrpení skončit.

Máma ten den po celém baráku vyvěsila transparenty: „Zachránkyně světa," „Všechny nás zachráníš", o které jsem se při svém pozdním návratu málem zabila a ráno k tomu všemu nechyběl samozřejmě ani obrovský dort. Jen jsem protáčela oči, když jsem to všechno viděla. Tolik oslavování u nás neprobíhalo, ani když měl někdo narozeniny. S očima obrácenýma v sloup jsem si ve svém stylovém oblečení kecla ke stolu a cpala se houskou a salámem, zatímco Lenka se usmívala jako andílek, když procházela kolem stolu a ti šílenci jí zpívali: „Naše zachránkyně všechno zachrání."

Máma si totiž před dvěma roky našla přítele, který byl stejně šílený jako ona sama, takže ji v takových blbostech až nezdravě podporoval. Oba měli na hlavách takové ty narozeninové čepičky a hloupě se culili. Opravdu jsem byla ráda, že si mě nikdo nevšímal, jinak by viděli, že budu každou chvíli zvracet.

„Á, já nemůžu uvěřit, že je to tady," vykřikovala máma a objímala Lenku, jako kdyby ji neviděla nejméně měsíc. Zatímco George, mámin přítel, zapískal na hrůzostrašně barevnou foukačku, kterou vytáhl z kapsy, a dodal rozjařeně: „Konečně naši zachránkyni pozná celý svět!"

Ušklíbla jsem se. Toho moulu s krátkými vlasy a staromódními brýlemi potkala máma jednou na pouti, kdy si řekla, že na nějaký kolotoč ještě není stará, a byla to láska na první kolotoč. Jako doslova. Stačilo jedno svezení a už jsme ho měli na krku na pořád. Rovnou ho přivedla s sebou domů a nadšeně nám ho představila jako svého přítele. Jako nevím, co na tom kolotoči prováděli, ale normální to určitě nebylo.

Takže nyní jsme měli ve vsi celoročně kolotoč toho blbce. No, moc mu nevydělával, ale cizinci na dovolené občas projevili přání se na něm zatočit. Byla to pro ně senzace, protože prostě nebylo zrovna časté, aby nějaký kolotoč rezivěl na jednom místě celý rok.

Lenka se jemně usmívala, když pozorovala ten humbuk kolem sebe. Načež pronesla mile: „No, ještě nejásejme. Musím nejdřív projít konkurzem."

Jenže v ten moment ji ti dva začali uklidňovat, že na to tak dřela na rozdíl od ostatních, že nikdo nemá sebemenší naději a další podobné plky. No, už mě z toho fakt bolela hlava, tak jsem sebrala batoh, hodila si ho na záda, načež jsem drcla ségru do zad a prohodila: „Zlom vaz."

Zachránkyně světa mi věnovala zazubení, když odpověděla: „Díky, ségra."

Víc nebylo co dodat, nikdy jsme si tak úplně nerozuměly. Netrávily jsme večery chichotáním se v jedné posteli. Naopak každá z nás byla úplně jiná. Přesto jsem jí přála, aby jí to dopadlo, když se tak dlouho šprtala. Kdyby to totiž nedopadlo, no neuměla jsem si to představit, mě by z toho nejspíš piclo.