Vím, že tu nikdo není, ale když křičím do tohohle ticha, připadám si stále jako menší blázen, než když mluvím do popůlnoční tmy. Není ironické, že jsem se dřív tak vyžívala v utrpení, přišlo mi na tom něco romantického a uměleckého, jenže pak jsi mi ukázal, jaké to je být šťastná tak moc, že se můj mozek zastaví a cítím klid, absolutní, jako když koukáš do vln. Nebála jsem se ani smrti, věděla jsem, že jestli po ní něco přijde, ty mě tam najdeš... A teď? Teď, když jsi mi vše zase vyrval z těla a duše? Teď nevím. Nesnáším to slovo a stále dokola ho píšu, nevím. Nevím, co ze mě zbylo. Nevím, kam dál. Nevím, jak vydržet do dalšího dne. Nejhorší je jen čekat, nemoci nic změnit. Stýská se mi, mám pocit, že na jiné pocity už nezbylo místo, jen černá chapadla smutku, co mě prorůstají, ale pak si vzpomenu na tvůj úsměv, na to, jak ti ve spánku padají vlasy do tváře a vím, proč to stále snáším. Protože na světě neexistuje dost času, který může uplynout, abych tě přestala milovat, abych přestala čekat.
Dobrou noc.