S vlastním překvapením se dívám, že před třemi (a půl) měsíci už to bylo deset let, co jsem se na tento portál zaregistrovala. I když jsem nezačala zveřejňovat své vlastní texty úplně hned, bylo to vcelku záhy, a tak věřím, že mohu říct, že už je to deset let, co píšu veřejně.
Je to úžasná doba, které se stále tak trochu zdráhám uvěřit, za kterou jsem si prošla vzestupy s odhodláním a vírou v to, že mé psaní za to opravdu stojí, že má cenu a snad třeba i budoucnost, ale stejně tak i řadou pádů, ať už to byly psací krize, nepříjemné zkušenosti či odsuzování pouze proto, že píšu. Našla jsem tu za tu dobu nejen skvělé autory, jimž bych obrovsky moc přála knižní vydání, skvělé čtenáře, kteří mě dokázali podpořit, když jsem to nejvíc potřebovala, a i kamarády do života, i když o některé jsem časem přišla (myslím na Tebe, Beo).
Za těch deset let jsem tu věřím posbírala obrovské množství zkušeností. Prošla si nadějí i pochybami, Píseň čepele dokonce oficiálně vyšla (ale vydání už vypršelo, proto je zpátky tady), na druhou stranu jsem s psaním chtěla několikrát i definitivně seknout. K tomu naštěstí ale nedošlo. Jen stejně tak, jako se mění všechno, se vyvíjelo i mé psaní a můj vztah k psaní. A i když aktuální okolnosti příliš nepřejí toliko slibovaným dokončením rozepsaných příběhů (stále ty příběhy dokončit chci), v tichu konceptů se zároveň pomalu možná rýsuje něco nového.
Všem, kdo tu se mnou jste, ať už od mých začátků, nebo jste na můj profil natrefili teprve včera, moc děkuji za každý okamžik, v němž jste svou pozornost věnovali mé tvorbě. Svou vděčnost za to nedokážu slovy dostatečně vyjádřit.
A snad Vám mé příběhy i něco předaly.
To je totiž jedna z nevětších odměn.
Děkuji. Maleken C. Kidham
