The Stories Of Tonight ｜HAMILTON One-Shots CZ

Who Tells Your Story?

,,Alexander se vrátí večer, ale radši si pospěš. " Eliza otevřela dveře zaprášené místnůstky. ,,Nesnesl by, kdyby věděl, že tu někdo byl." 

,,Děkuji madam." pokývla hlavou Frances. Před jejími zraky se rozprostřely bezprostředné hroudy potrhaných listin, dřevěných krabic a skříňek, plnící pokoj až po strop. Bez váhání odložila svícen a začala se přehrabovat v první hromádce. 

,,29. 4. 1778; Můj nedražší Laurensi,..."

,,26. 2.1779; Drahý Alexandře,."

Mezi dopisy nacházela dívka i několik inkoustemi uhlem načrtnutých kreseb. Nebylo pochyb, že jejich autorem musí být její otec. Johna sice nikdy nepoznala, ale v hlavě se jí vyrojily vzpomínky na matčino vyprávění.  Jak se přehrabovala nekonečnými pergameny, její pohled padl na ztloukanou krabici uprostřed. Nadvzvedla víko,aby z ní vytáhla pár azurových kabátů. První, menší měl na vnitřní straně límce, drobným písmem naškrábáno A. Hamilton. Druhý patřil nebochybně jejímu otci, neboť bylo v knoflících zaseknuto několik plavých vlasů, které nemohly patřit nikomu jinému, než světlovlasému muži, který si kadeř nepochybně nedopatřením vytrhl  v boji.

,,Takže tohle nosil můj táta."  Frances prohlížela oblek. Odpovědi na její otázky o osobě tak blízké a tak daleké jako nikdo jiný byly tak blízko. V každém z těhlech předmětů je maličký kousek Johna Laurense. 

,,John Henry Laurens" zopakovala jméno ještě jednou, skoro na hlas, jak četla. Každé písmenko ukrývalo kousek otce, o němž byla přesvědčená, že se toužil k ní a její matce vrátit. Jak jinak? 

Čtení korespondence v ní teď probuzovalo stejné pocity, jako matčino vyprávění, když byla dítě. Jako dítě, poznávající postavu z oblíbeného příběhu. A její nejmilejší pohádkou, byla ta o tajemném Američanovi, nejodvážnějším z odvážných, který kdysi učaroval prosté Britské dívce a ač si tak přáli štastný konec, on nakonec hrdinsky padl, pro svobodu své země.  

S těmihle vzpomínkami ji přicházel na mysl i pravý význam její cesty. Obrátit zamlženou dětskou báchorku v knihu. V ucelenou přehlednou knihu, v níž je jasné, co je pravda a v které může číst. V biografii s odpovědmi na všechny její otázky. Taková literatura by nebyla napsaná na papíře. Stejně jako její příběh z dětství, by byla v její hlavě. A začala by zpřehlednila i její knihu života. Protože když bude znát svou matku i otce.. Budou přece kompletní rodina jako každá jiná. Taková, z které může vyjít kompletní člověk ne?

Fanny spatřila, jak zpoza jejich zad dopadá na podlahu paprsek světla. Skřípání dřevěných dveří prozradilo, že někdo vchází. Kroky se přibližovali k jejím zádům. Prudce se otočila.

,,Mondieu." upustila postava za ní. Jak šok projel jeho tělem, papíry ujely pod Francouzovýma nohama a a vysoký brunet s culíkem v okamžiku ležel mezi kopami dopisů na zemi. 

,,Co tu děláš?" vykoktal na dívku 

,,Frances Eleanor Laurens." Odpověděla v úleku. 

,,Laurens?" svrašil obličej. ,,Počkej, vím kdo jsi!"

,,Vážně?" Oči Frances se rozzářily.

,,Jsi z New 'ampshire že?"

Dívka stála jako přibitá. ,,Ne.." zatřásla hlavou. ,,Ale ty nevypadáš jako Hamilton.. Nech mě uhádnout.."

,,S'válně."  Usmál se mladík.

,,Georges Washington de Lafayette." pokrčila ramena. ,,Jsi z Francie a tví rodiče jsou-" V půlce věty se odmlčela. Připomínat, že jsou něčí rodiče nadosrmti odsouzení, za zločiny které nikdy neudělali není nejlepší začátek konverzace.