The astronomy tower (Fred Weasley FF)

The train station

Do očí mě praštilo světlo, díky kterému jsem se probrala z mého obvyklého bezesného spánku. Chvíli jsem jen tak potichu ležela a sledovala strop, když v tu ránu jsem si uvědomila co je vlastně dneska za den.

1. Září, dneska se po dvou dlouhých měsících vrátím do Bradavic. Původně jsem měla v plánu se ještě pokusit usnout, ale pomyšlení na Bradavice mě natolik probralo, že už jsem stála na svých nohou a házela do kufru poslední kusy oblečení.

Kolik je vůbec hodin? pomyslela jsem si a střelila očima po budíku, který se nacházel na nočním stolku vedle postele. Nemusela jsem vůbec nikam spěchat, protože bylo teprve půl sedmé.

Hodila jsem teda s sebou do postele a po pár minutách jsem se opět ponořila do spánku, který byl jako vždy bezesný... nebo aspoň jsem si jako vždy žádný sen nepamatovala.

Tentokrát mě však zbudila má zpívající matka, která zpívala vždy, když mě chtěla probudit. Jako malá jsem měla její zpěv ráda, avšak spánek mám radši a nebaví mě každé ráno to poslouchat. Dávám ji ale za pravdu, že si mohla vybrat o dost drastičtější způsob jak mě vzbudit.

Když jsem na její zpěv nezabírala rozhodla se, že mě přijde osobně navštívit v mé jeskyni. ,,Carly, za hodinu odjíždí vlak a ty se ještě musíš nasnídat a obléct" připomněla mi ,,no jooo" zahuhlala jsem nesrozumitelně z pod peřiny. ,,Já vím, že se ti nechce vstávat, ale také vím, že se už do školy těšíš" v tomhle měla pravdu, opravdu jsem se tam moc těšila.

O 30. minut později jsem už s rodiči stála před nádražím King's Cross. ,,Moc nám budeš chybět" řekla mamka ,,a nezapomeň psát" doplnil ji taťka. Naposledy jsem je objala a zamířila směrem k nástupišti. Zrovna jdu do pátého ročníku, a tak už rodiče nevidí důvod mě doprovázet až na nástupiště.

Když jsem se dostala přes turniket dopadla na mě stejná atmosféra jako když jsem jim prošla poprvé. Všichni kolem mě spěchali, aby vlak stihli, rodiče se loučili se svými dětmi a přáli jim, aby se zase ve zdraví navrátily domů. ,,Au" vykřikla jsem, když mě něco srazilo k zemi. Neměla jsem v centru dění stát tak dlouho, protože bylo skoro jasné, že by se něco takového mohlo stát. ,,Jsi v pořádku?" promluvil na mě mužský hlas a před sebou jsem zahlédla ruku dotyčného, která mi nabízela pomoc. S radostí jsem ji přijala a po chvilce se setkala s očima jejího majitele.

Jednalo se o velmi vysokého kluka se zrzavými vlasy a rošťáckým úsměvem. Ani já jsem nebyla nejmenší, ale oproti němu jsem si připadala jako mravenec. Hned mi bylo jasné o koho se jedná. Byl to jeden z Weasleyovic dvojčat, často jsem je nepotkávala a mluvila s nimi snad jen jednou. Chvilku jsem přemýšlela o tom, které z dvojčat to vlastně je a pak jsem došla k závěru, že se pravděpodobně jedná o Freda. Po chvilce mě vytrhnul z přemýšlení a potvrdil mi, že se domnívám správně ,,Fred Weasley jméno mé" prohlásil s úsměvem a nabídl mi ruku, kterou mi před chvilkou podával, aby mě zvedl ze země. ,,Carly Collinsová" řekla jsem a jeho ruku přijala. ,,Omlouvám se, po ránu jsem vždycky ještě trochu mimo" ,,Tak tohle máme společného navíc já tady neměla tak dlouho stát" opáčila jsem a Fredovy rty se roztáhly do úsměvu, který jsem mu po chvilce oplatila.

Abych pravdu řekla, občas jsem nenápadně dvojčata pozorovala. Vždycky mi přišla pohledná a navíc se mi líbil jejich smysl pro humor. Kdyby byla možnost se s nimi více bavit, možná by jsme si i rozuměli, taky jsem si občas vystřelila ze svých spolubydlících. ,,No nic, George už na mě čeká v kupé" spustil a v rychlosti si mě prohlédl. Pravděpodobně, aby zjistil jestli jsem opravdu v pořádku ,,pravda, taky bych už měla jít" prohlásila jsem a vzala své věci. Když si toho Fred všiml položil mi nečekanou otázku ,,Chceš s tím pomoct? Myslím, že by sis to ode mě zasloužila, když už jsem tě srazil k zemi" hned co to dopověděl se opět usmál. Zasmála jsem se a přijala jeho nabídku.

,,Kde je vlastně George? snad nikdy jsem vás neviděla odděleně" zeptala jsem se ho mezitím co mi bral věci. ,,Něco mi spadlo cestou, tak jsem se vrátil, abych to mohl najít" ,,a bylo tvé hledání úspěšné?" položila jsem mu další otázku. ,,Ne, bohužel ne, ale nebylo to nic podstatného"

O chvilku později jsem vpadla do kupé, ve kterém už na mě čekaly mé kamarádky. ,,Co ti tak dlouho trvalo?" zeptala se mě jedna z kamarádek ,,Promiň Emily, ale musela jsem se ještě pozdravit se svou starou známou zemí" celé kupé se rozesmálo a Emily pokračovala ve výslechu ,,a to se ti jak povedlo?" ,,byla jsem sražena" odpověděla jsem ji ,,a kým? nějakým fešákem?" ,,to bys chtěla vědět co? bohužel ti to nejspíš neřeknu. Nechci totiž, aby to bylo v budoucnu použito proti mně." Vlak se rozjel a Em se rozhodla, že to nechá plavat. Zatím.

Cestou jsme se bavily o tom k jakým změnám tento rok dojde. Minulý rok totiž končil návratem Voldemorta a smrtí Cedrica Diggoryho. Bylo to velmi smutné téma, a tak jsem se rozhodla, že zvednu pochmurnou náladu, která panovala v kupé.

Mezitím co Em kupovala čokoládové žabky jsem jí položila dva umělohmotné šváby na sedadlo. Po tom co se vrátila s náručí žabek si švábů ihned všimla a zakřičela tak moc, že to šlo slyšet snad až v Prasinkách. Při tom navíc upustila všechny žabky. Sice to byl velmi primitvní vtípek, ale snad nikdy se mi nestalo, že by na to někdo z mých kamarádů nezabral. Em mě nejdřív probodla pohledem, ale pak se začala smát. A tak celé kupé propuklo v hlasitý smích.

,,No počkej, pomsta bude sladká" prohlásila Emily a já se jen ušklíbla ,,neměla by si mi říkat, že plánuješ pomstu. Takhle ti na to nenaletím" opáčila jsem ,,asi bych se měla spojit s Weasleyovic dvojčaty. Možná by si s tebou dokázala poradit" při její zmíňce o nich mi poskočilo srdce a já si opět vzpomněla na ten incident na nástupišti.

Z ničeho nic se však u dveří našeho kupé objevilo světlo, které připomínalo prskavku. Po chvilce se rozletělo a místo něj se ve dveřích objevily dvě zrzavé hlavy. ,,Mluvily jste o nás dámy?" řekl George a postupně si zrakem projel každou z nás. ,,Vlastně ano" prohlásila Em a podívala se přímo na mě ,,Tady na Carly bych potřebovala vymyslet pomstu." Všechny oči teď směřovaly na mě ,,myslím, že toho má pro dnešek dost" řekl Fred a podíval se mi do očí. Cítila jsem jak rudnu. Všechny mé kamarádky se na mě zmateně podívaly a Fredovo dvojče se jen rošťácky usmálo. Bylo mi jasné, že George už všechno věděl. ,,No nic, přejeme šťastnou cestu" rozloučila se s námi dvojčata sborově a zmizela.

,,Takže tě k zemi srazil Fred, jestli to dobře chápu" řekla Lily. Další z mých kamarádek. Lily byla vždycky pozornější než ostatní a také dobře naslouchala. ,,Tak nějak" potvrdila jsem její domněnku a opřela se o okno.

Zbytek cesty probíhal klidně. Sice mě ještě Em obdařila několika otázkami o mém střetu se zemí (a Fredem), ale krom toho to byla příjemná cesta....

............................................................................

Zdravím všechny odvážlivce, kteří se rozhodli si přečíst tento příběh.

Narovinu říkám, že nejsem žádná spisovatelka a vlastně jsem původně ani neměla v plánu příběh zveřejňovat, ale byla jsem tak trochu přemluvena a navíc si říkám, že vlastně o nic nejde.

Předem se omlouvám za případné gramatické chyby. Příběh mám určitě v plánu opravovat. Doufám, že se vám bude líbit a také doufám, že ho dokončím. Tak se mějte hezky,

Karol