Vyhnanci 2- V obklíčení

7. Čas poznat přítele

Zorua

Plížíme se lesem, který kolem nás hučí čirým životem. Ptáci vesele štěbetají v korunách a myši nám rychle mizí z cesty, pokud nám ji zkříží. Nás nyní myši nezajímají. Sledujeme totiž mnohem zajímavější stopu a to už od samého rána.

Během lovu Hunter zachytil pach jelena. Nebylo těžké zapomenout na zajíce a menší zvěř, když se nám naskytla taková nabídka. Vzrostlý jelen by bez problémů nasytil všechny vlky v táboře a ještě by zbylo něco na další den.

Silver jde vpředu, aby nás mohla varovat, až se přiblížíme natolik, že by ho svým vnitřním zrakem viděla. Nejsme tedy zatím až tak blízko, ale pro jistotu jdeme co nejtišeji to jde aniž bychom ztráceli na tempu.

Po mé pravé straně jde Hunter, který si už opravdu potřeboval odpočinout od hádek v táboře. Tím, že trávil čas s mláďaty, včetně Truth, musel řešit černou vlčici a její námitky. Jeden takový den dokázal vlka přivést k zoufalství.

Fino se s ní snažil nehádát, ale nebylo to tak snadné. To situaci vůbec nevylepšovalo. Všechny z nich bolela hlava a mláďata byla nervózní.

Snažila jsem se vymyslet, co by se s tím dalo dělat, ale možná je zkrátka ještě příliš brzy. Však ono je to časem přestane bavit, když uvidí, že to k ničemu nevede. Alespoň v to doufám. Pokud ne, začnu s tím něco dělat a snad je přesvědčím, aby si nešli po krku. Zatím můžu jen pokračovat v našem plánu a věřit, že to bude lepší.

Posledním členem naší lovecké výpravy je Farley. Silver měla pravdu. Tmavá vlčice brala svoji účast jako samozřejmost. Nenechala se přesvědčit k odpočinku. Netvářila se, že by ji pobyt u otrokářů poznamenal.

Proplétala se houštím jako temný stín a oči jí jasně zářily. Stále se nedokážu zbavit pocitu, že snad ani není vlk, nebo je naopak ten nejpravější vlk ze všech. Jakoby jí bylo dáno vše, co nás definuje v tak čisté podobě, až to bylo hrozivé.

Je obrovská, vedle ní si připadám jako vlče a přitom nejsem malá. Její široká ramena a svaly pohybující se jí pod kůží, přestože je vyhublá, dávají znát, že ji nezastaví ani dlouhý hlad. Velké tlapy se jí pod její váhou boří do mechu i hlíny a zanechávají otisky, které by se nikdo neodvážil sledovat, kdyby na ně jen tak narazil. Ostré uši jí dodávají nebezpečný vzhled, stejně jako mohutné čelisti, které snad dokáží bez problémů drtit i kosti.

Ale co je na ní nejděsivější není její vzhled. Je to její výraz. Oči jí září jako dva uhlíky a skrývají veškerou divokou nespoustanost duše stejně jako hlubokou inteligenci. Neusmívá se. Má tvrdý nevyzpytatelný výraz, ze kterého mrazí.

Nedokázala bych ani popsat, jak jsem ráda, že je na naší straně. Pokud jí věří Silver, vím, že to dokážu taky. Odsoudit ji by bylo stejné, jako odsoudit Truth. Povrchní a nesmyslné.

Je tak lehké se unést strachem, že poté nevidíme nic jiného. Když ho ale překonáme a poznáme, na co se vlastně díváme bez mlhy, která nás oslepuje, naskytne se nám úplně jiný obraz.

,,Už ho vidím," špitla Silver a upřeně se zahleděla skrz stromy a houští.

,,Je sám?" zeptám se stejně tiše a ona kývne.

,,Zastavil a pase se. Nebude těžké ho obklíčit, terén není špatný," hlásila po chvíli mlčení.

Nastražím uši a zkontroluju vítr. Je stálý. To nám práci usnadní ještě více. Nemusíme dávat pozor, aby nás náhodou nezradil náš pach. Je to jako dar z nebes.