Vyhnanci 2- V obklíčení

3. Hlavně nenápadně

Zorua

Ležím stočená kolem malého chlupatého klubíčka. Malý vlček usnul. Nechápu, jak se mu to mohlo podařit v tom stresu, který tady kolem panuje. Byl úplně promrzlý, ale teď už vypadá být v pořádku. Nejradši bych u něj ležela, dokud by veškerý mráz z jeho mladé dušičky nevyprchal, ale vím, že to se ještě dlouho nestane. Nejspíš si ho s sebou ponese do konce života. Tak malý a už zažil něco tak hrozného.

Se mnou budeš v bezpečí. Nedovolím, aby se ti cokoli stalo, slíbím mu v duchu. Jakoby mě slyšel, z jeho tlamičky vyjde spokojené vydechnutí.

Ztuhnu, jak se kolem nás proženou další otrokáři. Vím, že se něco muselo stát. Slyším vytí. Jen se modlím, aby ostatní byli v pořádku. Slíbila jsem Hunterovi, že tu na něj počkám. Jenže, co když už ho neuvidím?

Milo vystrčí čumáček zpoza mého ocasu a velkýma světlýma očima se zahledí do tmy. Ani se nehne, nekňučí, nestěžuje si. Musím ho obdivovat. Dokázat něco takového v jeho věku. Má v sobě něco, co z něj udělá skvělého bojovníka a společníka, až vyroste. Jsem si tím jistá.

Přestože se chvěje, zůstává klidný a zvědavě se rozhlíží. Má opravdu pevnou vůli. Kéž by ji mohl využít v normální smečce. Někde, kde by mu to zajistilo dobré postavení a úctu.

Jeho pohled se stočí ke mně, plný zmatení. Sklopí jedno ucho v němé otázce.

Pomalu zavrtím hlavou a on se znovu schová pod můj ocas. Chápu ho. Už jsme tu moc dlouho. Určitě slyší mé neklidné srdce a ví, že je něco špatně.

Chlácholivě mu olíznu hlavičku a snažím se do něj přenést ten zbytek klidu, co mi zbyl.

Snažím se zaostřit, když spatřím skupinu vlků rychle se blížících chodbou. Natisknu se víc ke stěně, což už se nezdá ani možné. Jenže pak poznám bílý kožich Silver a srdce mi zaplaví úleva. Dokázali to.

Veškerá úleva se ale vypaří, když si uvědomím, kolik jich je, a že přímo v patách mají otrokáře. Prudce se zvednu, popadnu Mila za kožíšek a hbytě se začlením do prchající skupiny, hned vedle Silver.

Bílá vlčice nadšeně vypískne, když mě uvidí a z druhé strany se vedle mě zařadí Hunter. Hodí tázavý pohled na vlče houpající se z mých čelistí.

,,Takže se ti to povedlo!" prohlásí nadšeně. V jeho očích je vidět velká úleva a částečně i radost zakrytá obavou.

,,Neřeklo se, že zmizíme nenápadně?" zamračím se a sotva to ze sebe dostanu přes tlamu plnou chlupů.

,,Plán se změnil," stočí pohled opět před sebe, jak prcháme tmou.

,,Huntere!"

,,Já za to nemůžu!" brání se okamžitě. Mrknu po očku na Silver. Ta jen zamrká.

,,Nemůže za to," potvrdí podivně vesele na naši situaci. Copak nemá strach. Nechápu, jak se teď může usmívat.

,,Já jsem Milo," vyhrkne ze sebe vlče po chvíli našeho běhu o život. Asi vůbec netuší, co se to děje. Ale aspoň pochopil, kdo je na naší straně.

,,Já jsem Silver," zazubí se přátelsky vlčice, ,,Moc mě těší, Milo."

,,Na to teď není čas," přeruším seznamování a div, že neupustím vlče na zem. Copak to tu nikdo nebere vážně? Vždyť tu všichni můžeme umřít!

Zahlédnu měsíční svit a celá naše sebranka se vyřítí jako lavina z ústí tunelu.

Srst mi pročechrá chladný vítr a do plic se mi dostane čistý vzduch, o kterém se mi mohlo ještě před chvílí jen zdát. Pod tlapami cítím trávu, což je příjemná změna po tvrdém kameni. Nechápu, jak tam ti vlci mohou dobrovolně žít.