Záhadný virus (Supernatural fanfiction)

Věda a víra

V tuhle chvíli byli bratři Winchesterové v pozici, ze které nemohli vycouvat. Jediná cesta vedla dopředu, do toho domu a za doktorkou Camilou.

Pěkný jméno, pomyslel si Dean.

„Omlouvám se," řekl ještě, potáhl Sama za paži. „Pojď, kolego, jdeme."

Sam ještě rozšířil ten blboučký úsměv, než zvážněl a následoval Deana.

„Jsme v hajzlu, uvědomuješ si to?" zabručel tiše, když se vzdálili od těch dvou, ale Camila byla stále dost daleko.

„Ještě ne," sykl Dean zpátky a postupoval dál za tou ženskou s krásným jménem a snad i shovívavou povahou.

Sam stiskl rty. Je to marné, je to marné.

Co s námi udělají? Zatknou nás? No... falšování identity a vydávání se za člena CDC. A pokud prohledají pokoj a Impalu...

„Zdravím, Camila Richardson," představila se drobná žena, černovlasá s tmavýma očima a zlehka snědou pokožkou. „Pojďte dovnitř. A představte se."

Zatáhla je do chodby, přes dveře, do kterých byl ještě přidaný závěs z igelitu, a chodbu v podstatě upravili na malý igelitový stan na dekontaminaci.

„Doktor John Galvin," představil se Dean zdvořila, drbnul do Sama, aby se taky ozval sám za sebe, a potom pokračoval: „Omlouvám se, že tu z toho děláme kovbojku, vyjeli jsme poněkud narychlo a zanedbali nezbytné záležitosti."

Doufal, že mód šarmantní sexy vědec zabere a tahle šťabajzna to spolkne i s navijákem.

Šťabajzna si odfrkla.

„Rozpažte ruce, doktoři," požádala je, sama to udělala a zatáhla za šňůru.

Okolo to začalo hučet, nápor vzduchu, páchnoucího kdoví čím, než to asi po půl minutě zase přestalo a ona jim pokývla dál, z chodby do domu.

„Je vám zle?" obrátila se na Sama, když se ocitli kdesi v obývacím pokoji. Stáhla si rukavice a odložila roušku. Okna byla zabezpečená, i tady bylo možné vidět izolaci z igelitu, filtry a odsávání. A regály se vším možným.

Sam se po té otázce zarazil. Z té situace a uzavřeného prostoru a igelitu všude okolo a-

Pousmál se a zavrtěl hlavou, přestože si ho doktorka zkoumavě přeměřovala pohledem.

Dean měl popravdě spíš hlad, než že by mu bylo špatně.

„Leda z toho, že jsme zmeškali i snídani," prohlásil s mírným úsměvem, třeba z toho něco kápne – byl trochu jako kočka, příliš hrdá, aby loudila, tak jen nahlas prohlašuje, že má prázdnou misku a nemá z toho právě radost. „Jinak jsem ready, steady, go... Tedy, hotov vyrazit do terénu."

Doktorka konečně odtrhla pohled od Sama, zabodla jej do Deana.

„Nejste," oznámila mu prostě. „Kdy jste dorazili?" zeptala se, když se obrátila a vedla je do další místnosti. Kuchyň i s posezením.

Sam se omluvně podíval na Deana, potom se konečně zkusil zapojit: „Včera večer."

A v další chvíli s ním až trhlo, když se na ně doktorka prudce otočila.

„A kde jste byli celou dobu?!" vybafla. „Takhle?!" rozhořčeně vzdychla, zavrtěla hlavou. „Potřebujeme lidi, kteří nám pomůžou situaci řešit, ne lidi, kteří sem přijedou, aby se nechali nakazit."

Než Dean stačil zalhat, že přijeli chvíli předtím, než to tu Národní garda uzavřela, Sam šel s pravdou ven a on se jen kousl do rtu. Přece by se z toho v pohodě dokázal vykecat.