Dokončete - Přála jsem si jenom trochu času navíc. Avšak i čas se může změnit v klec našich snů a našich tužeb.
… čas, ten ubohý a neúprosný rváč, trhá, bez milosti, bez lítosti. Lásku ze spárů nevinnosti, bolestem navrací ostré hrany.
Chci toho tak moc?
Dej mi pár minut!
Jen chvíli spočinout. Pak zase půjdu dál!
Jak z klece ven? A copak já vím?
Říkají jí corona.
Bere.
Drásá.
Rve.
Je tak odolná.
Jsme jako myši v pasti. A stále slabší.
Zatíná své ostré drápy do lidské kůže, které já se nemohu, nesmím dotknout. Ukrytá za rouškou a rukavicemi stojím, tak prázdná. Tak sama.
Bílá prostěradla, napnutá. Potřísněna bolestí, krví a smrtí. Vzduch štiplavě zapáchající dezinfekcí a strachem.
Kdy se to zastaví, kdy to skončí?
Strach. Hmatatelně cítím v každém pokoji. Těžký, dusivý, všeobklopující, jako dusivé horko v létě, kdy se nehne jediný list na stromě.
Smět tak záchránit o pár životů navíc. Neslibuji, nedoufám, již ne.
Mysl rozeklane vzpomínka.
Mladý muž křičí.
Bojuje o každý nádech.
“Nemohu dýchat, já tady umřu!”
I já se přestávám ovládat a křičím též: “Já to ale nedovolím!”
Odešel, tiše.
Netoužím.
Nesmím.
Slzy stékají, jedna po druhé.
Zbývá doufat, věřit, že ještě bude líp.
Lomcuji s mřížemi klece.
Nevyhraješ!
Nedovolím!
Padám na kolena.
Vychází slunce. A s ním nový den. Znovu vstávám. Půjdu mu vstříc.
