Dokončete - Přála jsem si jenom trochu času navíc. Avšak i čas se může změnit v klec našich snů a našich tužeb.
… čas, ten ubohý a neúprosný rváč, trhá, bez milosti, bez lítosti. Lásku ze spárů nevinnosti, bolestem navrací ostré hrany.Chci toho tak moc?
Dej mi pár minut!
Jen chvíli spočinout. Pak zase půjdu dál!
Jak z klece ven? A copak já vím?
Říkají jí corona.
Bere.
Drásá.
Rve.
Je tak odolná.
Jsme jako myši v pasti. A stále slabší.
Zatíná své ostré drápy do lidské kůže, které já se nemohu, nesmím dotknout. Ukrytá za rouškou a rukavicemi stojím, tak prázdná. Tak sama.
Bílá prostěradla, napnutá. Potřísněna bolestí, krví a smrtí. Vzduch štiplavě zapáchající dezinfekcí a strachem.
Kdy se to zastaví, kdy to skončí?
Strach. Hmatatelně cítím v každém pokoji. Těžký, dusivý, všeobklopující, jako dusivé horko v létě, kdy se nehne jediný list na stromě.
Smět tak záchránit o pár životů navíc. Neslibuji, nedoufám, již ne.
Mysl rozeklane vzpomínka.
Mladý muž křičí.
Bojuje o každý nádech.
“Nemohu dýchat, já tady umřu!”
I já se přestávám ovládat a křičím též: “Já to ale nedovolím!”Odešel, tiše.
Netoužím.
Nesmím.
Slzy stékají, jedna po druhé.
Zbývá doufat, věřit, že ještě bude líp.
Lomcuji s mřížemi klece.
Nevyhraješ!
Nedovolím!
Padám na kolena.
Vychází slunce. A s ním nový den. Znovu vstávám. Půjdu mu vstříc.