Mých 53 Tváří

3. Dokončit

11.-17. 1. 2021 3. týden

Dokončete: Přál jsem si jenom trochu času navíc. Avšak i čas se může změnit v klec našich snů a našich tužeb. (200, ich)

Nemocniční květiny jsou strašně drahé. Pomyslel jsem si, když jsem v rukou svíral povadlou růži. Udělal bych nejlíp, kdybych natrhal květiny na louce, aspoň by byly čerstvé. Ne jako tato, která voněla jako dezinfekce. Jakoby s každým jejím květem opadl i jeden život. Zatřásl jsem hlavou. Nemysli na to. Těžkým krokem jsem se vydal chodbou k nemocničnímu pokoji 207. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně vzal za kliku. Bílé holé stěny a zápach dezinfekce vůbec nepřidávaly na útulnosti. Můj pohled se zastavil na jediné posteli v místnosti. Jednoduchá konstrukce postele skrývala ve svém obětí tu nejúžasnější ženu, jakou jsem kdy spatřil. "Ahoj lásko." Pověděl jsem do ticha, které přerušovalo jen pípání přístroje. Odpověď se mi však nedostalo. Jemně jsem vzal do dlaní tu její a zadíval se jí do obličeje. Byla tak pohublá. "Až se vzbudíš, tak tě pořádně nakrmím. Uvařím ti, co budeš chtít." Sliboval jsem. Hledal jsem náznak pohybu. Jakýkoliv. Do očí se mi nahrnuly slzy. Muselo se něco pokazit. Zrovna když jsem byl konečně šťastný. "Nesmíš mě opustit." Ani jsem si nevšiml, že v místnosti už nejsem sám. "Co není, může být." Ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil. "Kdo jsi?" V očích muže zaplál oheň. "Přítel."