Clexa | alternativní závěr seriálu

2. Krutá realita

„Řekli mi, že jsi zraněná...velitelko.” Pronesla Clarke a naschvál zdůraznila poslední slovo. Lexa se zmohla pouze na krátké kývnutí a gestem ruky Clarka naznačila, aby šla dál.
Vše vypadalo stejně, jako v den kdy tu byla naposledy.
Škoda jen, že to samé neplatilo pro Lexu....
Velitelka klopila oči k zemi, rty pevně sevřené v křečovité grimase. Vypadala jakoby trpěla už pouhou její přítomností.
„Mohu sem poslat někoho jiného, jestli chceš.” Pronesla Clarke ublíženě a couvla o několik kroků zpět ke dveřím
„Ne.” Zarazila ji Lexa a s očima stále odvrácenýma, odkryla své zranění na paži. Clarke se zděsila, bylo to horší než očekávala.

Clarke: „Tohle není dobré, musím to vyčistit a zašít.”

Lexa: „Udělej, co je potřeba”

Clarke: „Bude to bolet.”

Lexa: „Všechna zranění bolí.”

Clarke: „Jak myslíš...”

Lexa snášela šití rozšklebené rány statečně, unikl jí pouze slabý sykot, když Clarke dokončovala poslední steh.

Clarke: „Tohle se ti nestalo, když jsi trénovala Nightbloods, že?

Lexa: „Ve městě došlo k povstání...”

Clarke: „Myslela jsem, že lidé oslavují.”

Lexa rozpolcená mezi touhou Clarke vše povědět a zároveň zachovat mlčení nakonec usoudila, že nemá na vybranou.

Lexa: „Ne všichni souhlasili se zničením Města světel...
Někteří tam našli klid a realita jim vrátila bolest. Naneštěstí jsem se terčem jejich zloby nestala pouze já, ale i Skaikru”.

Clarke: „Skaikru? Byl to přece Jaha, co s celou tou šíleností začal! Neměli by nám tedy, podle toho, co říkáš, být spíš vděční?”

Lexa: „Lidé teď vidí jen tvé přátele s jejíž pomocí jsem dokázala A.L.I.E. zastavit.”

Clarke chvíli uvažovala, nad tím, co se právě dozvěděla. Znamenalo to snad, že ještě nemají vyhráno? Opravdu lidé brojí proti Skaikru?

Clarke: „Snažila jsi se mě chránit...”

Hlas blonďaté dívky se na konci věty zlomil a možná právě to přimělo velitelku vzhlédnout.
Zelené oči se vpily do modrých a napětí v místnosti povolilo.

Lexa: „Držela jsem se dál, protože jsem jim nechtěla dávat další záminkou ti ublížit. V mé společnosti teď není nikdo v bezpečí.”

Clarke sledovala, jak se v Lexiiných očích zrcadlí beznaděj.

Clarke: „Přijdeme na to, jak lidem ukázat pravdu. A pokud jde o mé bezpečí, jsem přece Wanheda...”

Lexa: „Bojím se, že to tentokrát nebude stačit.”

Clarke: „Lexo já už se nenechám znovu ignorovat. Ta představa mě děsí víc, než banda povstalců.”

Lexa: „Pak budeme muset přijmout všechna rizika.”

Clarke: „Život by neměl být jen o přežití. ”

Neodpustila si Clarke stejná slova, jako řekla Lexe již předtím.

Velitelka ji věnovala pohled, před kterým musela uhnout očima. Kouzlo Lexina pohledu bylo jednou z tajemství, na které Clarke stále neměla odpověď.

Clarke: „Už je pozdě. Musíš si odpočinout. Detaily probereme zítra a opovaž se mi znovu vyhýbat.”

Lexe zacukaly koutky úst, neubránila se však sklamání, když sledovala, jak za sebou Clarke zavírá dveře. Po jejich rozhovoru očekávala, že tu zůstane... Přála si, aby zůstala.