I'll be good

nine

,,Nevezmeš to?" šťouchl do mě Shawn, když jsem jen nevěřícně koukala na telefon. Šeptla jsem jen tiché 'jasně' a zvedla se od stolu. Šlo to docela těžko, ale zvládla jsem to. Přejela jsem prstem po zeleném tlačítku a položila si telefon k uchu. Zavřela jsem se na dámských toaletách, aby ostatní neslyšeli náš rozhovor.

,,Haló?" ozvalo se telefonem a já hned poznala jeho hlas.

,,Nicku?" zamračila jsem se.

,,Emily, ahoj."

,,To je všechno?" ironicky jsem se uchechtla.

,,Jak to myslíš?" slyšela jsem v jeho hlase pochyby.

,,Jak to myslím? Myslím to tak, že mi po 3 letech zavoláš a všechno co řekneš, je 'Ahoj Emily'." napodobila jsem jeho hlas.

,,Omlouvám se, že jsem nezavolal dřív." slyšela jsem v jeho hlase lítost. Jenže na lítost je myslím už pozdě.

,,Jen za tohle se omlouváš?" chtělo se mi brečet.

,,Jo,"

Povzdechla jsem si a rozbrečela se. ,,Takže tě nemrzí, že jsi mě tu nechal, úplně samotnou?"

,,Nemohl jsem-" přerušila jsem ho.

,,Nemohl jsi co? Vždyť jsi mě tu nechal, u úplně cizích lidí a bylo ti to jedno. Mohl ses o mě postarat, ale nestála jsem ti za to, aby jsi se mnou zbytečně ztrácel čas, tak jsi je radši nechal, aby mě šoupli k cizím lidem." sesunula jsem se na studenou podlahu. Nezadržovala jsem slzy, ani se to nedalo.

,,Nemohl jsem Em." povzdechl si.

,,Já taky nemohla," utřela jsem si slzy. ,,Přesto jsi mě tu nechal samotnou a odjel bůh ví kam. A teď se ozveš, po 3 letech a myslíš si, že budu skákat radostí? Proč vlastně voláš?" zakroutila jsem hlavou.

,,Chtěl jsem ti popřát k narozeninám a omluvit se.."

Telefon jsem si na chvíli dala pryč od ucha a podívala se na datum. Párkrát jsem zamrkala, abych na to viděla. Mobil jsem si zase přiložila k uchu. ,,Mám je až za týden," zasmála jsem se, ale není to tak, že by to bylo kvůli tomu, že bych byla veselá. ,,Kvůli tomu to není, že ne?"

,,Ne úplně.." odmlčel se.

,,Kvůli čemu voláš?"

,,Vyhodili mě z práce a nemám kde bydlet." povzdechl si, jako už nespočetně krát za tenhle hovor.

,,A chceš ode mě pomoct." znova jsem se zasmála.

,,Jo. Jsi jediná, koho mám.."

,,Ty jsi taky byl jediný koho jsem měla."

,,Já vím a mrzí mě, že jsem tě tam nechal samotnou. Ale já bych se o tebe nedokázal postarat, vždyť jsem se nedokázal postarat ani o sebe."

,,To jsou jenom kecy. Kdyby jsi chtěl, tak to zvládneš. Bylo mi 14 Nicku, pomáhala bych ti.."

,,Já vím."

,,Musela jsem se dostávat ze ztráty rodičů, a pak jsi se k tomu přidal ještě ty."

,,Omlouvám se, vážně. Jen teď vážně potřebuju pomoct.. Pak zmizím, slibuju." prosil.

,,No právě, vrátíš se sem, a nakonec zase zmizíš. To bych už nezvládla." mnula jsem mezi prsty lem svých šatů.

,,Nezmizím z tvého života, už ne. Jen tě nebudu otravovat. Prosím.."

Dlouho, ale vážně dlouho jsem se přemlouvala. Co když mu pomůžu a on nakonec zase zmizí? ,,Dobře, pomůžu ti. Ale jen kvůli tomu, že nechci být jako ty. Já bych se na tebe totiž nevykašlala, jako jsi to udělal ty.."

,,Děkuju moc! Ještě se ti ozvu.." řekl a hovor ukončil.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. Přešla jsem k zrcadlu a trochu si umyla obličej. Vyšla jsem ze záchodů a za dveřmi stál Carter. ,,Ahoj." usmál se na mě, ale když mě viděl, úsměv mu z tváře zmizel.

,,Ahoj." divím se, že není s tou jeho.. holkou?

,,Byla jsi tam dlouho, tak jsem se sem šel podívat, jestli jsi v pohodě. Co se stalo?" místo odpovědi jsem se mu sesunula do náruče a znova se rozbrečela. ,,Shh." hladil mě po vlasech a já měla hlavu zabořenou v jeho tričku.

,,Promiň," odtáhla jsem se od něj. ,,Nechtěla jsem."

,,Proto tu jsem. Jsem tvůj kamarád, ne? Jsem tu abych tě podržel." usmál se a setřel mi slzy z tváře.

,,Děkuju." otřela jsem si oči a šla zpátky ke stolu. Sedla jsem si na kraj, vedle Sammyho. Všichni si všimli, že jsem brečela a chtěli to se mnou řešit, ale já jsem jen pokroutila hlavou. Sammy se na mě lítostivě usmál a pod stolem mě chytl za ruku. Palcem mi tam kreslil kroužky a mě to uklidňovalo. Celý den byl zkažený. Alespoň pro mě. A to jen kvůli mému 'ztracenému' bratrovi.