I'll be good

eleven

Jakmile kluci odešli, což bylo tak v sedm hodin, svalila jsem se na gauč a pustila si televizi. Absolutně se mi nechtělo nic dělat, takže jsem si řekla, že úklid nechám na později. Z mého krásného odpočinku, řekla bych spíš lenošení, mě vyrušil domovní zvonek. Líně jsem se došourala až ke dveřím a dveřím a bez přemýšlení je otevřela. Jakmile jsem se podívala do těch mě známých, ale zároveň vzdálených očí, nechtěla jsem svůj zrak odvrátit.

,,Ahoj, Emily," vydechl a znepokojeně se usmál.

Touhu se mu vrhnout okolo krku jsem zavrhla, i když jsem vážně moc chtěla. I po tom, co mi udělal. Spíš po tom, co se na mě vykašlal, když jsem ho nejvíc potřebovala. ,,Pojď dál, Nicku," ustoupila jsem ode dveří s neutrálním výrazem. Pořád jsem si ho důkladně prohlížela. Vypadal mnohem starší a vyspělejší, už to nebyl ten puberťák, kterému záleželo jen na tom, jestli má dobře nagelované vlasy. Byl krásný a mužnější, stejně jako byl můj táta. Byl mu neuvěřitelně podobný a mě zaplavila vlna smutku jakmile jsem si to uvědomila.

,,Já.. Chtěl bych tě obejmout, ale nepřijde mi to zrovna.. Já nevím.. Asi ke mě máš vybudovaný odpor a já to chápu." smutně se ušklíbl.

,,Ehm," odkašlala jsem si. ,,Půjdeš dál, nebo?"

,,Jo, promiň." vstoupil dovnitř a zul si svoje černé kotníkové boty. Vzala jsem mu z rukou kabát, který si sundal a pověsila mu ho na věšák.

,,Běž dál," ukázala jsem na gauč a on se posadil. ,,Jak jsi věděl, že jsem pořád tady?" sedla jsem si na křeslo a nohy si přitáhla k hrudi. Atmosféra mezi námi dvěma byla napjatá.

,,Kde jinde bys byla?" podíval se do země. ,,Vím, že jsi tady chtěla zůstat."

,,Jo," vydechla jsem.

,,Pro mě je to ještě pořád těžký." podíval se na mě.

,,Pro tebe je to těžký.."

,,Promiň. Tohle jsem začít neměl."

,,Jo. To asi neměl."

,,Promiň Emily.."

,,Za co?" zeptala jsem se nejistě. Nevím, za co přesně se omlouvá.

,,Za všechno," projel si rukama vlasy. ,,Za úplně všechno. Za to, že jsem si tě nevzal, i za to, že jsem se neozval."

,,Nebude lehký to zapomenout," nervózně jsem sebou zašila. ,,Víš to, že jo?"

,,Vím.. Ale budu čekat a vždycky budu prosit a doufat, abys mi odpustila," udělal to samé co já. ,,Jednou.."

,,Kdy se chceš nastěhovat?" změnila jsem téma.

,,Já jsem doufal, jestli bych nemohl už teď.." zoufale se na mě podíval.

,,Oh. Už.. Teď?" zakoktala jsem se.

,,Nebo klidně můžu počkat a zůstat v autě, než budeš připravená mě nechat nastěhovat."

,,Ty bydlíš v autě?" překvapeně jsem zakroutila hlavou. ,,Já ti pomůžu s věcmi. Tvůj pokoj," odkašlala jsem si. ,,Tvůj pokoj je pořád prázdný.."

,,Děkuju, ale zvládnu to sám. Stačí, že mě tady necháš." začal se zvedat z gauče.

,,Dobře. Znáš to tu.. Já budu u sebe.." tohle všechno mi přijde zvláštní. Vlastně ho už vůbec neznám. Je to můj bratr, to ano, ale strašně se změnil, od poslední chvíle co jsme se viděli. Nevím, jestli nemá v plánu mě zničit, nebo bůh ví co, ale stejně ho nechám v mém domě, úplně samotného.

Je to můj bratr. Určitě se nezměnil tak, že by mi chtěl udělat ze života ještě větší peklo.

~

Ahoj! Dobře, tak jsem vám to moc nevynahradila, díl je zase o ničem, ale zrovna teď musím využít toho, že můžu aspoň chvilku psát, tak jsem napsala aspoň takhle krátký díl.
Máte tu obrázek 'Nicka', který je mimochodem neuvěřitelně hot:d
Doufám že se díl aspoň trochu trochu líbil:)
Love y'all, E.♥