Tušila jsem že můj život nebude tak lehký. Po hádce s bratrem jsem už odejít musela. Déle bych to nezvládla. Jediné štěstí bylo že mě našel Lestrade. Našel mě, chránil....ujal se mě. Pak to ale přišlo. To velké bum díky kterému se svět obrátil vzhůr...
,, nebuď zlý, Mycrofte. Adele je chytrá " postavil se za mě Sherlock.
,, tak ať dělá něco rozumného a ne detektiva" a s těmito slovy odešel.
,, nechci aby si se kvůli mě s Mycroftem hádal, Sherly " setřela jsem si slzu. Věděla jsem že pokud chci do Londýna, musím to udělat dnes. Den před mými patnáctinami. V pokoji jsem z pod postele vytáhla svůj černý kufr pomalovaný hvězdami a druhý čistě černý kufr. Naskládala jsem do nic své oblečení, věci a pár knížek. Zbytek místa zabraly peníze. Nebrala jsem si moc věcí. Z části za to mohlo to že nebylo co, brát. Postel jsem ustlala a dala se do psaní dopisu na rozloučenou. Musela jsem se rozloučit a odejít v noci. Přes den by to bylo příliš nápadné. Z vázy kterou jsem měla na okenní římse jsem vytáhla jednu slunečnici. Byla suchá ale to ničemu nevadilo. Když jsme si dříve hrála s Euros, říkala mi Sunny. Vždycky mi jí slunečnice připomínala. A tak si každý z rodiny zvykl na to že když je na stole papír buď s nakreslenou či přiloženou slunečnicí, je ode mě. Dopis jsem dala do obálky a zapečetila. Venku se setmělo. Je čas. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji. Pokoji který mi patřil už od dětství. Zdi světle hnědé a pokreslené nejrůznějšími obrázky. Ty jsem kreslila asi jako třináctiletá. V té době jsem si uvědomila že chci být detektiv. Řešit záhady, případy... . Na sebe jsem si vzala černou mikinu s kapucí, černé džíny, černé boty a do rukou si vzala kufry a dopis se slunečnicí . Když dům utichl, vyšla jsem potichu z pokoje, sešla schody a na stůl v kuchyni položila dopis se slunečnicí. ,,sbohem" řekla jsem do ticha a vyšla z domu. Nádraží nebylo daleko a tak jsem byla za chvíli u něj. Vlaky do Londýna jezdily každou chvíli a tak stačilo koupit si jízdenku, něco k snědku a nastoupit. Lidé nastoupili a vlak se rozjel. Jsi blázen, Adele řekla jsem si v hlavě. Venku se rozpršelo a vlak jel směrem k Londýnu. Je mi patnáct, jen patnáct došlo mi. Co když mě zabijí, co když se mi něco stane ? Budu sama děsivé myšlenky mě pohlcovaly.
Vlak ale jede. Už není cesty zpět.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
