Sunflower / Larry

VI

,,Viděl jsem tě"  řekl otec jednou, když jsem přišel domů.  Šel jsem tehdy od Jamese, tváře jsem měl ještě rudé, rty opuchlé a vlasy trochu rozházené. Poprvé jsme se spolu pomilovali. 

,,Cože?" nechápal jsem. 

Možná, že to bylo naprosto jasné, ale já byl až moc zaslepený láskou na to, aby mi to došlo hned. 

Byl jsem ještě pořád v té úžasné euforii. 

,,Že jsem tě kurva viděl s tím klukem" byl sprostý, nebyl jsem na to zvyklý. 

Můj dech se mi zadrhl v hrdle. Bylo to tady. Opravdu ztěžka jsem se nadechl. Nevěděl jsem , co mám dělat. 

,,A co na to říkáš?" byla to zbytečná otázka, bylo jasné, co na to říká. Jeho slova a rozzuřený obličej mluvil za vše. 

,,Co já na to říkám? Skončíš to s ním dřív než se to dozví někdo další!"

,,Ne" 

Nemohl mi přece zakázat někoho milovat.

,,Ne?"  byl naštvaný, tak moc. Poprvé za celý život jsem se opravdu bál.

Jednou, když jsem byl malý jsem rozbil okno svým novým prakem, a když rodiče přijeli domů, myslel jsem, že se snad strachy zblázním. Věřil jsem , že už nikdy v životě se nebudu tolik bát. Jenže teď jsem pochopil, že to co jsem tehdy cítil bych teď ani nenazval strachem. 

Tohle byl strach se vším všudy a byl to opravdu strašný pocit. 

,,Miluji ho. Nechci ho opustit" 

,,To nebyla kurva žádná otázka!"  přiblížil se ke mně.

,,Ta moje taky ne" řekl jsem pevně mu přímo do očí. A byl jsem na sebe opravdu hrdý za to, jak jsem se mu postavil. 

A i když bych se vrátil v čase a tak věděl, co po těchhle slovech nastane. I tak bych to udělal úplně stejně. Byla to moje taková malá osobní vzpoura. 

Jeho ruka se setkala s mojí tváři. A já si ihned položil dlaň na bolavé místo. 

Můj otec nikdy nebyl zrovna empatický, ani potom co matka umřela se nic nezměnilo. Nikdy ale opravdu nikdy za celý můj život mě neuhodil. 

Proto jsem se ani z té první facky nestihl vzpamatovat a už mě otec držel opravdu pevně pod krkem. 

,,Uděláš, co ti říkám je ti to jasné?" 

I když bych asi měl přikývnout, už jen z důvodu, aby mě pustil. Nemohl jsem.

S Jamesem jsme plánovali budoucnost. Milovali jsme se. A tohle by byla ode mě rána pod pás. I když bych svůj slib nikdy nesplnil. 

Jednou jsme jeli autobusem, drželi se za ruce, občas si věnovali polibek. Jeden chlap nás začal urážet a James se nás ihned zastal a stál za mnou. 

Bojoval za nás jako zvíře. Až později večer jsem se ho zeptal, proč se na to prostě nevykašlal. 

Řekl mi, že kdo chce v životě něco dokázal, musí umět bojovat za věci, za kterými si stojí a nebo za ty, které miluje. Potom mi řekl, že mě miluje a bude za mě bojovat až do posledního dechu. 

Chtěl jsem mu to oplatit, třeba s vědomím, že se o tom nikdy nedozví. Proto jsem rázně zavrtěl hlavou. 

Tu noc jsem odešel spát až se spousty modřinami a roztrženým rtem. Ale i tak jsem otcovi neslíbil, že se s ním rozejdu. 

A za to jsem byl na sebe pyšný. 

Stál jsem si za tím, co jsem miloval. 

Tak končil další zápis. Nemohl jsem uvěřit, že ho jeho otec zmlátil. Nedokázal jsem si to ani představit. 

Žil jsem v téměř dokonalé domácnosti od té doby, co se mamka rozvedla s mým biologickým otcem. Ale ani předtím  to nebylo zlé.

Připadal jsem si, jako bych četl jen další vymyšlený příběh v knize, nemohl jsem uvěřit, že tohle prostě není fikce. 

 Bylo už opravdu pozdě v noci a já se rozhodl, že jedna pětka není konec světa. 

Lehl jsem si do postele a ještě hodnou chvíli přemýšlel nad tím klukem. Nebýt popletení deníků. Nikdy bych neřekl, že mohl zažít někoho takového. S těží jsem si zapamatoval jakou barvu mají jeho oči. Natož abych z nich mohl vyčíst všechen smutek, který v sobě má.