Šel jsem chodbou na další hodinu, když jsem v dálce zahlédl černou kapuci a drobné tělo.
Rozutíkal jsem se rychle chodbou a odstrkával lidi na stranu. I když jsem v rámci možností utíkal a on šel pomalým krokem byl jsem dlouho za ním.
Tentokrát jsem ho musel chytit. Musím mu deník předat, dřív než si přečtu další zápis.
Zmizel do jedné z hudebních tříd a já vrazil do třídy hned za ním.
Nikdo ještě ve třídě nebyl. Batoh jsem měl jen na jedno rameno, abych byl připravený mu předat jeho deník.
Kluk i přesto, že musel slyšet, že je někdo za ním, šel dál a ani se neotočil.
Šáhl jsem na jeho rameno a on se hned s uleknutím otočil.
Byl jsem připravený mu deník předat a udělat za tím vším tlustou čáru. Žít zase stejný život jako předtím se svoji přítelkyní a kamarády. A přinejlepším na tohoto kluka prostě zapomenout.
Jenže když se otočil a já viděl jeho tvář, jeho hrozivé kruhy pod očima, krásné modré oči plné smutku, nemocně bledou pleť. A nakonec monokl, který byl dost špatně skrytý pod make-upem.
Moje rozhodnutí jsem ihned změnil. Vždycky by měl člověk pomoct někomu, kdo si o to řekne. A on si o to říkal, i když ne přímo slovy.
Batoh jsem si nahodil znovu i na druhé rameno.
,,Ahoj" pozdravil jsem ho namísto toho, abych mu deník předal.
Mé srdce hlasitě bušilo. Bylo zvláštní s ním mluvit, když o něm vím, co vím. Jako bych na něm viděl všechna slova, která psal.
,,Ahoj" zašeptal skoro neslyšně a hlavně vylekaně. Jeho obočí bylo nakrčené jako by nechápal důvod naší konverzace.
Díval se na mě jeho pronikavýma očima, které přímo vyřazovali z obličeje zahaleném kapucí. Nevěděl jsem, co dál říct. Kluk se zatvářil nechápavě a pak se otočil k odchodu.
,,Jmenuji se Harry."
,,Harry Styles" dodal jsem rychle.
Kluk se na mě znovu podíval. Vyplašeně jsem se usmál. Bál jsem se, že něco pokazím. On jen párkrát pokývl hlavou jakože to chápe a chtěl se zase vydat pryč.
,,Neřekneš mi teď tvoje jméno?" on je záporně zakýval hlavou. Opravdu toho moc nenamluví.
,,Proč ne?" zeptal jsem se ihned
,,Proč ano?"
,,Louis Tomlinson! Rozlučte se se svým kamarádem a pošlete ho pryč, za chvíli začíná hodina" řekla učitelka přísně a já se výtěžně usmál nad tím, že konečně znám jeho jméno.
,,Není to můj kamarád" zašeptal ještě a pak si na jednu ze židlí až úplně vzadu.
Rychle jsem se dostal ze třídy a když jsem za sebou zabouchl dveře, malinko jsem se pro sebe usmál.
I malými kroky se dá dostat k cíli.
------------------------------------------------------------------------------------------------
První " konverzace" jaký máte z těch dvou pocit?
Líbí se vám jak se příběh vyvíjí?
Chápu, že to má možná trochu pomalejší rozjezd, ale vážně nemám ráda, když je někdo v nějaké knížce uzavřený a pak je díky hlavnímu hrdinovi zničehonic otevřený a v pohodě. Lidská psychika je dost náročná. Trvá dlouho než se dokážete dostat do srdce zlomenému člověku. Takže proto jsem zvolila tuhle reálnější formu.
Vadí vám pomalé tempo knížky?
S láskou
Anna
ČTEŠ
Sunflower / Larry
Fanfic,,Nic o mně nevíš! Nemůžeš mě pochopit!" ,,Pleteš se! Vím o tobě naprosto všechno!" ,,Jak si můžeš být tak jistý?!" ,,Protože jsem četl tvůj deník!" ,,Ale - počkat, ty si co?" Harry je pohledný sebevědomý kluk na střední, který má roztomilou příte...
