Poslední kůň

9.

Musela jsem omdlít. Poslední, co si vybavuji, je vrčení zvířete a mužský hlas.
Musela jsem být tak vyčerpaná a vyděšená, že mi mozek radši vypověděl službu, než by mě vystavoval dalšímu stresu.

Vzbudila jsem se na tvrdé posteli, presrytá slabou dekou. Než jsem otevřela oči, skoro jsem si myslela, že jsem doma a nic z předešlých dní se vlastně nestalo.
Bohužel, po otevření očí a přejetí pokoje zběžným pohledem, jsem okamžitě zjistila, že doma rozhodně nejsem.

Nacházela jsem se v malé místnůstce s bílými hrbolatými stěnami, prkenou podlahou a malým oknem s podivně vypadající i skly - nebyly čisté průhledné a obraz se zpoza nich jaksi vlnil.

Postel byla masivní. Přejela jsem po jejím hrubém rámu, co vypadal jako dokonalá imitace ne zcela zpracovaného dřeva.

Působilo to tady jako v nějaké chatce z  dob dávno minulých.

Byla jsem sice stále ještě unavená, věděla jsem ale, že mi myšlenky nedovolí znovu usnout a budou stále dotírat a nutit mě přemýšlet, proč a kde vlastně jsem.

Okno bylo naproti posteli, chtěla jsem přejít k nemu blíže, abych skrz jeho podivnou strukturu mohla něco zahlédnout něco zvenku.
Když jsem se zvedla a udělala krok, podlaha hlasitě zaskřípala, až jsem se zarazila. Zvuk určitě přiláká majitele domu. Pomyslela jsem si.
Ale co budu dělat až přijde? Co se říká cizímu člověku, co vás najde kdesi v pustině a dotáhne vás v bezvědomí do svého domku? A bude vůbec mluvit stejným jazykem? Bude civilizovaný?

Myšlenky na to, co bych mohla venku zahlédnout, mě úplně přešly a přemýšlela jsem pouze nad tím, co mě čeká od člověka, se kterým se prostě jednou setkat musím.
Napadaly mě všechny možné hrůzné scénáře.

Stala jsem na místě jak sloup, dokud se se zavrzáním neotevřely dveře. Stál v nich statný muž se svalnatými pažemi, s vousy a delšími rozcuchanými vlasy hnědé barvy - sem tam prokvetlými šedinou. Měl na sobě zaprášené, nejspíš pracovní, oblečení. Bylo vidět, že nejspíš denně tvrdě dře.

"Dobrý den!" vyhrkla jsem rychle první, co mě napadlo a rychle se k němu natočila čelem. 'Dobrý den' vážně? Ptala jsem se sama sebe. Vůbec nepomohl ani jeho pobavení výraz, když jsem našla odvahu, podívat se mu do obličeje.

"Ahoj," odpověděl mi po chvíli s úsměvem.

Takže mluví stejným jazykem. Zaradovala jsem se. To, že jsem ho slyšela už dříve, když mluvil ke zvířeti a rozuměla jsem, jsem si vůbec neuvědomila.

Nevěděla jsem co říct, tak jsem otevřela pusu a ihned ji opět sklapla. Musela jsem vypadat jak zmatená ryba na suchu. Jen štěstí, že jsem se, jako ryba, i vystrašeně neplácala po zemi. I když jsem vlastně ani k tomu němela moc daleko.