Můžu být rád, že mám štěstí

Po pádu

Opět jsem se dokázal probojovat skrz tu mocnou tmu. Před sebou v krátké dáli vidím Thomase držícího v ruce nůž. Můj pohled byl velmi rozmazaný, ale párkrát jsem zamrkal a zjistil jsem, že míří k muži vypadajíc zraněně. Co se to děje?

Temnota, která si už pro mě opět šla byla díky bohu odražena, ale čím? Nejspíš se vylekala výstřelu, který jsem zaznamenal. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem velmi mimo. Najednou jsem začal zaznamenávat i víc výstřelů, což mě přemlouvalo, abych zjistil, co se děje. Rukama jsem začal okolo sebe hmatat a více méně okamžitě jsem ucítil ten její lechtivý pocit na dlaních. Musím vstát. Vzpamatovat se! Začal jsem se motivovat, ale tíha mého těla, jakoby se ztrojnásobila.

Ovšem mé snažení se postavit a fungovat akorát pomáhalo té temné věci, co se mnou vevnitř bojovala. Následně už to nezvládám a mé víčka se opět zavírají a já upadám do nekonečné tmy. Jenže po nějaké chvíli v mámení tmy jsem ucítil nějaké doteky - na tváři. Po pár dotecích jsem začal vnímat i lehké štípání - Au. Ať se dělo cokoliv, můj pobyt v temném panství se dovršil.

Pomalu otevírám oči. Někdo mi hledí do tváře. Nevidím tu osobu přesně, jelikož mám vše velmi rozmazané. Už začínám vidět lépe. Osoba má delší vlasy a je to zřejmě i žena, protože jsem začal slyšet ženský hlas. Po kraťoučké chviličce bádání jsem zjistil, že na mě mluví Jane: „Lucasi vstávej! Musíme jít!" A též jsem slyšel tlumené výstřely, jako před chvílí, ale tentokrát i podobný chraptivý zvuk, jako tenkrát u Jonathana ve videu.

Konečně se mi vše krásně zaostřuje. První, co zaregistruji jsou Janeniny pronikavě hnědé oči. Hledím do nich a snažím se pohltit každý detail jejích očí. Následně jsem přesunul pohled kamsi do prázdna - hledal jsem ostatní. „Tak sakra už vstávej! Ty tady neumřeš! Já to nedovolím!" Ozval se hlas od dívky sklánějící se přede mnou.

Já začal kompletně vnímat. Jemně se na Jane usměji a lehce řeknu: "Díky." Následně už cítím, její paže, jak se mě dotýkají a pomáhají mi vstát. Už jsem na svých. Celkem se mi motala hlava, ale stál jsem, což je v tuto chvíli hlavní. Stále cítím Janeniny doteky, jak mě jistí. Svůj pohled zaměřím za vrak převozného vozu. Uviděl jsem tam Andreu sedící v trávě s hlavou v dlaních - nejspíš brečí. Poté hned vedle ní byl matčin batoh, ale byly na něm skvrny od krve. V tu chvíli, kdy jsem to viděl, sevřela se mi hruď s myšlenkami na to nejhorší.

Hlavou otočím k místu, kde zahlédnu Thomase a toho pohledného vojáka, který pro nás přišel. Stojí na nějaké lehce zaprášené silnici, ale následně i zaregistruji skupinku nedobře vypadajích lidí, jak míří k nim. Zřejmě žádají o pomoc. Zamyslím se, když to vše pozoruji. Následně se ozval další výstřel a jeden z těch podivínů upadá k zemi. Co se děje!? On tu někdo střílí po nemocných lidech? Jaký parchant!? Střílel ten voják a já se rozhodl v sobě projevit nebelvírskou kolej, jak mi vyšlo v jednom z testů.

Vzchopil jsem se a rozhodl se, že za ním půjdu. Každý krok mi dával bodavou bolest do hlavy a stále se mi cesta přede mnou lehce motala. Náhle uslyším, jak křičí a nejspíš na mě: „Běž se schovat nebo se ti něco stane!" a ještě k tomu mi vyhrožuje? Ten by měl jít do vězení za toto- střílet po zraněných.

Sbírám v sobě veškerou zbylou sílu a vyskakuju směrem na něj. Sláva! Trefil jsem se, i když odhadnou s mém motáním, kde vážně stojí bylo obtížné. Spadl jsem na něj a jeho pistole se mu odklouzla kus od něj. V tom už cítím opětovné doteky na svém trupu. Byla to Jane, která mě zvedl a odtáhla mě pryč. „Lucasi teď dávej pozor! Ten hezký voják nás chrání! Támhleti nejsou zranění nebo pouze hnusný lidi. Jsou to příšery. Mrtvoly. Chodící mrtvoly. A když je necháš být, zabíjí tě, a tak ty musíš zabít dřív je." Podívala se na mě takovým pohledem, který by mohl vyprávět. Viděl jsem v něm strach, ale i odvahu. Zajímavé. Nedokázal jsem to pochopit, jak by něco takového mohlo být vážně skutečné, ale poté se dotkla mojí ruky a manipulovala s ní tak, aby s ní uchopila nůž v mé kapse. „Pamatuješ? To máš na obranu." Nevěděl jsem, co v tu chvíli říct, a tak jsem jen hleděl do její tváře, ale taky, aby to nebylo blbé jsem následně zakýval hlavou na náznak pochopení, i když jsem to vůbec nechápal.