Můžu být rád, že mám štěstí

Příprava na konec

Stojím si tak v prázdném tmavším obchodě. Divné být takto v obchodě úplně sám. Zamyslím se a začnu si procházet regály.

Tento malý obchůdek nepatřil nějaké velké a slavné firmě ba naopak skoro již šedesátileté dámě, která byla neuvěřitelně dobrosrdečná. Vlasy se jí vždy vlály po zádech, jako bílé liány. Dříve její kadeře nabývaly spíše světlehnědou barvu, jenže dnes je pohltily šediny. Sice to už byla žena v letech, ale energii měla stálou. Měl jsem ji doopravdy rád. Jako malého mě hlídávala a pak i Andreu. Vychovala tři děti, a proto se dokázala postarat o stále kadicí batole – o mě. Bydlí kousek od nás, takže by se dalo říct, že je to moje sousedka.

Mám takový zlý pocit, že okrádám zrovna Marthu Hanniganovou. Jde vidět, že do obchodu dává mnoho lásky. Prostě je tu příjemně, když tu zákazník je. To rameno mě celkem bolí. Aspoň, že tu moc lidí nechodí, když je před obědem. Jen tak si přemýšlím a bloudím v tmavém obchodě.

Přešel jsem k jednomu regálu a všiml jsem si hned několika konzerv. Hurá. Začnu si vybírat, co bych snědl já, a co vzít pro ostatní. Nabral jsem je do náruče, protože jsem neměl tašku, ale to bych nebyl já, kdybych něco neulehčil. Ale poté si vzpomenu, že za pokladnou měla Martha vždy několik igelitových tašek, a tak jsem si jednu vzal a konzervy do ní naskládal. Ještě se pohlédnu po obchodě s trochu vyčítavým výrazem. Chjo.

Když už jsem chtěl jít, zahlédl jsem u pokladny fotku. Na níž byla Martha s jejími třemi dětmi – Philipem, Georgem a nejmladší Summer. Vzal jsem si jí do ruky a začal prohlížet, jak byli všichni ještě tak mladí.  Malá holčička v růžových šatičkách a blonďatými vlásky byla Summer, která vyrostla do opravdu pěkné dívky, jenže duše se jí zkazila. Philipa najdeme uprostřed - hned pod Marthou. Dnes již pracuje, jako policista. George je úplně ten vlevo s rozcuchanými vlasy. Ten je už několik let mrtvý. Myslím, že zemřel při pádu letadla. Posmutním, protože si vzpomenu, že tuto fotku vlastně fotil můj otec.

Rámeček s fotografií jsem položil zpátky na své místo a vydal se k dveřím mnou vyraženým. Bylo mi to doopravdy líto, snažil jsem se zamaskovat mé stopy po vniknutí. Dveře jsem zvedl a pokusil se je nějak napasovat do futra. Věděl jsem, že by paní Hanniganová stejnak nezavolala policii, i kdyby to bylo více znatelné, že se jí někdo pokusil okrást. Nechtěla nikdy nikomu ublížit, i když by někdo ublížil jí.

Opustil jsem malý obchůdek a vyrazil na cestu domů. Vypadalo to, že všechno projde hladce, jenže najednou jsem zahlédl Summer. Sakra, co ona tady dělá, zhrozil jsem se. Snažil jsem se být nenápadný, aby si mě nevšimla, avšak tím jsem upoutal větší pozornost. „Ahoj, jak pak se ti daří Lucasi? Dlouho jsem tě neviděla. Jdeš z nákupu?" Pousmála se a její chování mě ještě více překvapilo než její úsměv. Ona se o mě zajímá? To z ní snad vytáhli tu zlou a zákeřnou Summer, přemýšlel jsem a schoval tašku za záda. Už mi to došlo. Opět jen chtěla po Marthě peníze. Jinak by se tu ani neukázala. To spíš Philip – nejstarší syn – se zajímá a stará o svoji maminku v letech, ve kterých to už sama nezvládá. „Ahoj, jo de to. Hele promiň, ale spěchám. Mamka chce vařit." Pousměji se popozvednu tašku.

Odpálkoval jsem ji. Vypadalo, že byla ráda, že si se mnou nemusí déle povídat. Já upřímně taky. Zrychlil jsem krok a dýchal krásný, svěží vzduch z lipových alejí. Přemýšlel jsem po cestě, než jsem konečně dorazil do cíle. 

Přišel jsem domů, kde jsem si hned všiml Jane sedící na gauči s knihou v ruce. Byl jsem ticho, protože jsem jí nechtěl rušit, avšak ona knihu zavře a přejde ke mně. "Tak co? Měli otevřeno?" Otevřeno? Znervózním. "J-jo měli." Pousměji se a otočím se jí zády, abych ty konzervy uklidil.