Ležela na čerstvě posekané trávě, do nosu jí pronikala svěžest stébel. Nechávala volně promlouvat tok myšlenek a pozorovala modrou, sytě modrou oblohu. Vnímala ten klid. Všimla si bílých čar a vzápětí i letadla. Vědí vůbec ti lidé, uvědomují si, že někdo právě teď sleduje jejich spoj? Že právě teď vidí pohyb stovky cizinců? Fascinovala ji ta představa a mimoděk si vzpomněla.
Pod mladou lípou, měla ještě úzký kmen, leželi dva lidé. Muž a drobná dívenka. Zatímco muž, otec toho děvčátka, měl obě ruce za hlavou, holčička si jednou rukou stínila a přemýšlela, proč jejímu tatínkovi nevadí se dívat přímo do záři paprsků. Oba si vychutnávali zpěv ptáků, mohlo být jaro, možná brzké léto, teplo slunce, nebe s obláčky, které se daly snadno přirovnat k jemným tahům štětce. Povídali si. Povídali si co nejkrásněji a nejněžněji, jak jen si může otec s dcerou povídat. Občas se jim z hrdla vydal smích, ale spíše jen výjimečně. Nenastávaly vtipné chvíle. Ne proto, že by ani jeden z nich neměl smysl pro humor, ale proto, že mezi nimi byli to jemné, ale klidné napětí. Děvčátko si uvědomovala důležitost a sílu okamžiku a ze srdce ji zbožňovala. Když však na zahradu přiběhli její malí sourozenci nebo zaslechla otevírání dveří na terasu, věděla, že je po klidu. Proč všechny krásné chvíle končí tak rychle? ptala se sama sebe, když čelila vlnám zklamání. Její matka věšela na terase prádlo a přestože ji měla hluboce ráda, její srdíčko pociťovala možná i zlost. Proč to nemůže trvat třeba jen o trochu déle? myslela si, zatímco poslouchala nechápavé věty své maminky: ,,Ty máš už zase tričko od pampelišek? Já Ti říkala, ať si ho nebereš, že si ho ušpiníš, nebo ať dáváš pozor. No mně je to jedno, je to Tvoje tričko."a malé děvčátko, které ani nedokázala ve svém nízkém věku řádně porozumět emocím, teď cítilo, jak její dušička bojuje s bolestí. Mrzelo ji, že je po klidu. A mrzelo ji, že další tričko je zničené. Nedala to na sobě znát, ale trpěla tou dětskou nespravedlností.
Po letech se této vzpomínce už smála. Časem, jak rostla, triček s tečkami od lučního kvítí ubývalo, stejně jako těchto chvílí, které se stávaly vzácnějšími a vzácnějšími, až zcela vymizely. Avšak vzpomínala na ně velice mile a občas, byť jen na minutku, si je alespoň částečně připomínala a když se zahleděla na letadla a uhlíkové stopy, co po nich zůstávaly, s úsměvem na rtech je pozorovala.
Pozn. autora: Tato vzpomínka je do detailu skutečná. Snad nikdy jsem si tolik nevybavila tyhle situace jako teď. Když je venku teplo a svítí slunce, je ticho a já třeba sedím na trávě, snad i podvědomě si vybavím pocity, které jsem tehdy sdílela s taťkou. Když pak třeba byl na služební cestě a já spatřila na obloze letadlo, tyhle chvíle jsem si připomněla a hlavou mi proběhla zcela nesmyslná myšlenka, co když právě v tom letadle je. Věděla jsem, že je to nemožné, ale asi jsem si tím kompenzovala prázdno, které nastalo po jeho odletu.Je to nesmírně zvláštní se nad tím teď zamýšlet a vzpomínat na tehdejší emoce, třeba to i porovnávat s přítomností. Chovala jsem k mému otci tehdy asi daleko intenzivnější city. :)
12. února 2k21
ČTEŠ
Vůně nostalgie
Short Story,,Život je jako cesta zahalená v mlze, kterou my odkrýváme." Tuto myšlenku jsem si v hlavě utvořila snad ještě na prvním stupni základní školy a vnitřním cítěním se mi sem tak nějak hodí... Jestli je tu nějaká čistá (šlo by sem i slovo "éterická"?)...
