,,Nechtěla bych vrátit čas. Jen bych si přála zažít některé chvíle znovu. Nebo znovu poznat dětství."světlovlasá dívka stála u okna, pozorovala oblohu a naslouchala svému srdci, které k ní promlouvalo. Vedle ní stálo stejně staré děvče, dokonce i stejně vypadající. Avšak pokoj byl zahalen do tmy a jediný zdroj světla byl svit měsíce. ,,Víš...někdy bych chtěla cítit tu bezstarostnost. Jen čistá prostota malého dítětě. Jaké to vlastně je?"druhá dívka, jmenovala se Marie, mlčela a naslouchala. Věděla, že její sestra nechce odpovědi, jen pocit, že to s ní někdo sdílí. Nastala chvíle ticha, kdy se Marie ozvala.
,,Chtěla bych se dotknout hvězd."řekla a usmála se. ,,Vzpomínáš, když jsme poprvé poznaly Velký vůz?"
,,Velký jsme nikdy pořádně neurčily, ale na Malý si vzpomínám."i ona se usmála. Marie protočila očima, ale spíše pobaveně. Její sestra uměla přerušit vládnoucí pokojnou atmosféru. Ale také se do ní uměla zpět dostat. ,,Vyšli jsme na terasu, opíraly se o zábradlí a Tys ukázala na oblohu."
,,Vidíš? Tamhle je Malý vůz."zašeptala Marie a stejně jako tehdy symbolicky zvedla ruku a vztáhla ji do prostoru. Obě roztáhly rty do úsměvu. Tyhle chvíle provázané společným naladěním se na druhou osobu, stejné sdílení a chápání myšlenek, byly nádherné.
,,Chybí mi to."
,,Co?"nechápala Marie.
,,Bývalý dům. Dneska se mi o něm zase zdál sen."
,,Pořád se Ti zdají?"Brigita přikývla.
,,Na začátku roku jsem si řekla, že chci vědět, jak často. Zatím to vychází tak jednou za týden, dva."
,,Až takhle často? Mně se třeba nezdál ani jednou."prohodila Marie.
,,Nevím proč. Myslela jsem si, že jsem se s tím už vyrovnala."dívka s hustými vlasy pokrčila rameny. ,,Bylo by na čase."dořekla a zasmála se s jistou hořkostí v hlase.
,,Měla jsi k tomu místu vztah, prožila jsi tam téměř celý Tvůj dosavadní život."
,,Jo, já vím...Ale nikoho z vás to tak nezasáhlo. Asi."
,,Tak mrzelo mě to, neříkám. Ale tady jsem spokojená."tato slova však její dvojče nepovzbudila. ,,Podívej, jsme sice sestry, ale nejsme ve všem stejné. A není nic špatného na tom, jak to Ty vnímáš."řekla a pohladila ji po rameni.
,,Aspoň máme konečně svůj vlastní pokoj, že?"podívala se na ni a přestože oči stále vykazovaly náznak smutku, tvář byla veselejší.
,,To je pravda, jen ty zkosené stropy mě někdy fakt iritujou."souhlasila Marie a obě se hlasitě zasmály.
Pozn. autora: 360 slov. Je to krátký, ale líbí se mi to. Vkládání vzpomínek či různých odkazů do textu mě baví asi víc, než jsem si myslela. Obsah tohohole díla bude podle mě vypadat nějak takhle, ne složitě. A jsem spokojená, mám z toho radost, až si to budu po čase číct, tak to bude o to hezčí. :)
11. února 2k21
ČTEŠ
Vůně nostalgie
Short Story,,Život je jako cesta zahalená v mlze, kterou my odkrýváme." Tuto myšlenku jsem si v hlavě utvořila snad ještě na prvním stupni základní školy a vnitřním cítěním se mi sem tak nějak hodí... Jestli je tu nějaká čistá (šlo by sem i slovo "éterická"?)...
