Byl letní slunečný den a jedna šestičlenná rodina ho trávila na dovolené v Bavorsku. Byl to jeden z mnoha dní, které tam strávili a strávit ještě měli, pobyt byl zaplacen na celý dlouhý měsíc. Kromě všech možných výletů v okolí či jen malých procházek, řešila rodina i jednu zcela jinou věc. Matku čtyř dětí, z nichž nejstarší zlatovlasé dceři bylo jedenáct let, čekalo zvládnutí několika dní, deseti, možná dvou týdnů, v cizině, byť jen pár kilometrů od hranic, s nevelkou znalostí místního jazyka. Otec, hlava celé rodiny, měl služební cestu v Číně.
Bylo jasné, že si nemůže vzít dovolenou na celý měsíc, také za rodinou jezdil o víkendech a pak v týdnu, kdy měl volno, ale stejně ta představa, že z nich na chvíli bude neúplná rodina, nebyla příliš veselé. Jedenáctileté dívence to bylo asi líto nejvíce. Kdo si s ní bude po večerech až do setmění hrát badminton? Kdo jim bude vařit dobrá jídla (maminka ve vaření neměla zálibu). S kým bude ta "tátovská legrace"? Věděla, že jeho přítomnost jí bude chybět.
Čtyři děti a manželka doprovázeli odjíždějícího na vlakové nástupiště. Bylo ta zvláštní atmosféra, alespoň tak to nejstarší ratolesti připadalo. Cesta utekla rychleji, než by si přála, stejně jako lístek byl zakoupen rychleji, než by chtěla. A vlak taky přijel rychleji, než si myslela.
Pět hlav měl pod oknem jejich milovaný otec a manžel. Poslední slova loučení, poslední vtipy, poslední vzácné políbení a pak výpravčí zahoukal, lidé odstoupili od vagonu a vlak se pomalu se skřípěním rozjížděl. A mávalo se. Děti běželi podél vlaku, ale jen jedna osoba se dostala až na úplný konec. Dcera. Stála u modrého zábradlí, kde nikdo kromě ní nestál, všichni byli desítky metrů za ní. A ona stála, mávala vší silou a do očí se jí tlačily slzy. ,,Šťastnou cestu, tati. Dobře dojeď, užij si to v Číně, v Pegingu. V pořádku se vrať."šeptala, ikdyž věděla, že její slova jsou ztracená ve větru. A připadala si na chvíli zase osamělá. Moc si přála plakat a vypustit ten smutek a dojetí, ale styděla se a tak jí po tváři sklouzlo jen pár neposlušných slaných kapek. Chvíli ještě stála a pozorovala, jak vlak mizí v dáli v zatáčce a kouř mizí ve vzduchu. Paprsky jí rozzařovaly vlasy, odrážely se od kolejí k lesů. K zeleným jehličnatým stromům. ,,Májo, už pojď!"zavolala na ni matka. Dívka si otřela obličej, zamrkala, naposledy symbolicky, možná pro útěchu zamávala, nasadila úsměv, otočila se a vydala se vstříc své rodině.
Pozn. autora: Text je skutečně psaný podle reality. Je to vzpomínka, která mě dojímá i teď, po letech. Asi bych to tak neprožívala, kdybych nepozorovala vlak, jak mi mizí z dohledu a věděla, že je v něm můj taťka. Ta situace pro mě byla zkrátka citlivá. Vzpomínám si, že táta do Číny letěl letadlem a v době jeho letu se na internetu objevila zpráva, že letadlo do Číny spadlo nebo něco takového, nějaká havárie. Takže mamka netrpělivě vyčkávala, až bude moct zavolat, jestli je v pořádku. Byl. Jejich letadlo to nebylo.
Když se zpětně ohlížím na mé vzpomínky, převážně z dětství, či období prepuberty nebo rané puberty, uvědomuji si, že ačkoli jsem si to dlouho nechtěla přiznat, byla jsem citlivá a intenzivně jsem vnímala emoce, jen jsem je neprojevovala. A vlastně pořád s tím mám problém. Pamatuju si taky, že když taťka pak jel zas na nějakou jinou služební cestu, tak jsem se s ním skoro nerozloučila. Mám dojem, že párkrát se mi stalo, že jsem ani nějak nevěděla, že taťka odjíždí a mrzelo mě, že jsem se s ním nerozloučila, protože ve mně hlodala ta myšlenka ,,co když se něco stane a já se s ním nestihnu rozloučit?", takže vi taky vzpomínám, jak jsem rychle vyběhla z obývacího pokoje pár vteřin před tím, než táta skutečně otevřel dveře a jel, a objala ho. Co když je to mé poslední objetí s ním?
Popravdě nejsem s tím moc spokojená, šlo by to napsat daleko lépe, vystihnout ty momenty daleko lépe a mrzí mě, že jsem to napsala v takovém rozpoležení v jakém jsem to napsala, ale už delší dobu jsem si pohrávala s představou, že si tuto vzpomínku napíšu, protože k ní mám citová vztah. Nu což, co jsem napsat chtěla jsme napsala.
Krásnou neděli i kdyby měla patřit pouze jednomu čtenáři. :)
7. března 2021
ČTEŠ
Vůně nostalgie
Short Story,,Život je jako cesta zahalená v mlze, kterou my odkrýváme." Tuto myšlenku jsem si v hlavě utvořila snad ještě na prvním stupni základní školy a vnitřním cítěním se mi sem tak nějak hodí... Jestli je tu nějaká čistá (šlo by sem i slovo "éterická"?)...
