Ochránce: mise

Prolog

Pamatuji si, jakoby to bylo včera, co se k nám přidala ta mladá duše. Dovolili mu se k nám přidat, i když byl moc mladý a nezkušený, ale chtěl zůstat nablízku svému příteli. Nejdříve mu to vymlouvali a zakazovali, ale ta mladá duše se nevzdávala a přesvědčovala je, že to tak má být, že to tak je nejlepší, dokáže nám pomoct a rychle se přizpůsobí našemu systému, celé myšlence toho, co vlastně děláme. Z počátku jsem nevěřila, že bychom ho nakonec přijali, ale měl tak přesvědčivé a neodbytné argumenty, že jsme ho přijali. A udělali jsme tak, jak sám říkal, to nejlepší.

 I přesto, že se k nám přidal, se ho nikdo nechtěl ujmout a vše mu pořádně vysvětlit, čekali, že to vzdá a raději si zažádá o výjimečné přestoupení, protože to tu nevydrží. Bylo mi ho líto, navíc jsem byla pořád překvapená, jak se sebejistě postavil a ještě sebejistějším hlasem prohlašoval, že se nemusíme bát, protože on to zvládne a budeme na něho pyšní. Udělal na mě dojem, proto jsem se stala jeho mentorkou. Zasvětila jsem ho do systému a podrobně mu vysvětlila vše, vše důležité pokud se chce stát a být dobrým Ochráncem. On mi za to vysvětlil, proč se jím tolik chtěl stát, jak se mu klepaly ruce a kolena, jak se mu v hlavě míhaly, srážely a motaly myšlenky, když všechny přesvědčoval, aby ho vzali, proto ho samotného překvapilo, že tu je.

 Byl velmi spolehlivý a učenlivý. Nechápala jsem jak, ale nechala jsem to tak. A také se mi to vyplatilo, přiznal se mi, že mu pomáhal se spoustu věcí pochopit jeho Ochránce, teď už jeho dobrý přítel, což byl také jeden z důvodů proč se k nám chtěl přidat.

 Zanedlouho šel, jak mi s oblibou říkáme, na „pokec se Staršími“. Netrpělivě a hlavně nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu, když jsem na něj čekala v sále před velkými zlatě zdobenými dveřmi. Bála jsem se o něj, i když jsem věděla, že vše pochopil a věřila jsem mu, a když se otevřely dveře, ze kterých vyšel spolu s jedním ze Starších, jsem jen koukala z jednoho na druhého a přála si slyšet dobré zprávy. Oba měli neproniknutelné výrazy ve tvářích, nic jsem z nich nemohla vyčíst, i když to trvalo jen chvilku, mé oči se zvětšili o několik čísel. Ale ten malý darebák to nemohl vydržet, snažil se viditelně  potlačit cukání v koutcích, ale nakonec ho rty prozradily a on se začal culit, jakoby právě vyhrál první místo o nejlepší přetvařovaní a já nic nepoznala. Mé oči se v tu chvíli zmenšili na svou původní velikost a Starší se na mě podíval s uznáním v očích a já pociťovala hrdost, protože to zvládl.

 Uběhl nějaký čas a Starší mu udělili jeho první úkol. Byl tak šťastný, dokonce si ani neposlechl kam ho vysílají, protože se ihned rozběhl mě informovat. Byla jsem na něho pyšná, ale když jsem z něj nedostala kam ho vysílají, protože sám nevěděl, šla jsem za Staršími. Se starostlivýma očima mi tu informaci sdělili. Podle toho, co mi potom řekli, jsem musela vypadat opravdu překvapeně, ale mnohem více zoufale. Ale kdo by také nevypadal, když se dozví, že jeho „studenta“ posílají na nebezpečnou výpravu, dokonce když je to jeho první úkol.

 Posílají ho totiž, aby opatroval jednu dívku. Dívku, která je z planety Země.