Ochránce: mise

3.kapitola

Z pohledu Zagalexe

 „To snad ne…“ špitnu, přestože mě nikdo neuslyší. Vůbec nevím jak se mám tvářit, co udělat, nebo jak se zachovat. Mám chuť křičet – to můžu – a jít k ní, přičemž bych jí nejraději vyrazil tu věc z ruky – nevím, zda bych to dokázal, ale raději budu zatím v ústraní.

 Jediná útěcha je ten nádherný výhled na průzračně modrou až tyrkysovou vodu, vybledlou, ale krásnou pláž, neuvěřitelně blankytnou oblohu a všemu tomu vévodící kouzelné dech beroucí Slunce.

 Ani nevím, zda se mohou fotografie, z nichž jsem se učil, a které se podařily dochovat, porovnat se Zemí. Protože když jsem viděl ty nádherné fotografie obzorů, hor, moří, lesů, obloh, a mnohem dalšího, netušil jsem, že by to mohlo mít ještě něco víc. Ale má. A má toho spoustu. Protože na fotografii nezachytíte ten jemný vánek, co vás nenápadně, ale přeci jen laská po krku a zaboří se vám do vlasů, nepoznáte tu nádhernou a omamující vůni moře, lesů a spoustu krásných míst, a už vůbec nepocítíte nádherný příval nekončící energie propůjčené od slunečních paprsků, nepoznáte, jaké to je, když se vám dostávají skrz kůži a najednou máte dojem, že to všechno není tak temné, špatné a zlé, jak se z počátku zdá. Spousta věcí se najednou zdají být jasné, zřetelné a jsou viděny v lepším světle, než jste se doposud domnívali, že by mohly být. Najednou máte víc síly, kterou můžete použít na vše zlé a špatné, na pesimismus, který se ve vás rodí, nebo na bolest, kterou cítíte, když si uvědomíte, že jste opustili něco, co pro vás znamená domov.

 Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, utřídím si myšlenky, vymyslím plán. Vždyť ta dívka nemusí být tak špatná, nezapomeň, co tě učili – lidé mají několik špatných zlozvyků, jeden z nich je i hodnotit věci, lidi a vše ostatní na první dojem, podle předsudků, nebo podle vlastních vytvořených ideálů. Je to základní lidská chyba, ale tvá být nemusí.

 Právě jsem udělal něco lidského, chtěl jsem, aby moje první lidská vlastnost byla pozitivní. Tak na to prostě zapomenu, nikdy to vědět nemusí…

  Tak snad to nebude tak hrozné, snažím se přesvědčit. Docela to funguje, uvidíme, zda to tak bude i nadále.

***

 Světlo už není tak jasné, nejspíš už ani není takové teplo, protože většina lidí ze skupinky, co je na pláži, si do něčeho strká celé ruce a následně i hlavu a trup – svetry. Na ně si pamatuji, Tajenka mi o nich vyprávěla, kdo je vymyslel, jak se vyrábějí, z čeho jsou a k čemu slouží.

 Ještě předtím než někdo začne nadávat, uslyším jakousi melodii. „Do háje, máma,“ řekne má mise. Netváří se u toho zrovna nadšeně, nejdříve se podívá po ostatních, a když přikývnou, dá si zvláštní krabičku k uchu.

 Zajímá mě to, proto se přesunu od kluka s vlasy jako samotný písek a jdu blíž k misi. Pozoruji, jak mluví s tou krabičkou, jak se u toho tváří, jakým způsobem pokukuje po ostatních. Nevím, co je ta krabička zač, protože ji má u ucha a to schované pod svými vlasy. Ale po chvíli zvýšeným hlasem řekne: „Jasně, jasně, ne v pohodě. Hned budu doma, ahoj mami.“ Sice říkala v pohodě, ale ve tváři se jí zračí podrážděnost.

 „Musíš?“ zeptá se dívka s ebenovými vlasy a hnědýma očima.

 „Jo. Ta malá čůza zase vyváděla! To není možný! Já ji přerazim vejpůl.“ Zamračí se a rychle vstane, skoro vyskočí. Říkal jsem, že to není v pohodě. Nechápu, proč té krabičce lhala.

 „Dej jí i za nás, ta vopice s tim musí prostě skončit,“ přidá se kluk, co mé misi házel tu blyštivě nazelenalou věc – flašku, jak jsem zjistil, když jsem je chvilku poslouchal.

 „To se neboj,“ odpoví se zlověstným pohledem a něco mi říká, že to myslí vážně.

---

Po dlouhé době jsem přidala část, doufám, že vám bude líbit

Pokud tuto část ohodnotíte komentářem - ať už pozitivně či negativně -, budu jen ráda. :)