Ochránce: mise

1.Kapitola

 Mračím se už nejméně pět minut a upřeně hledím na místo, kde se má za pár okamžiků objevit portál, jenž bude cestou mezi sídlem Ochránců a planetou zvanou Země. Cítím nutkání zakřičet na své bratry, aby portál nezapínaly, protože si myslím, že to tak není správné. Ale to udělat nemůžu, tedy mohla bych, ale za prvé: bylo by to k ničemu; a za druhé: jde o důležitou misi, kam vysílají mého svěřence, a ač bych se hádala sebevíc, vyslali by ho tam tak jako tak.
„Páni, kdy už se konečně objeví?“ Zaslechnu v hlase svého ‚studenta‘ náznak netrpělivosti a vzrušení.
„Přála bych si, aby nikdy,“ zašeptám jen sama pro sebe, aby to nikdo jiný neslyšel. Ale nepovedlo se, protože hned reaguje na mnou odpověď: „Ále, co se tak pořád čertíš. Víš jaká je to pro mě  pocta? A co teprve pro tebe! Vždyť ty jsi mě vycvičila! Měla bys být na mě a hlavně na sebe pyšná.“
Pohlédnu mu do očí a čekám, že tam uvidím alespoň náznak strachu nebo něčeho podobného. Tak moc bych si přála to vidět, jen aby se odvolal a počkal si na jinou misi, ale místo toho se mu v očích zračí odhodlání, radost a touha poznat duši, kterou má opatrovat. Tohle všechno moc dobře znám, vím jak se cítí, ale odmítám mu to přiznat, protože ho chci odradit, ukázat mu, že tato mise není pro něj, že na té planetě ho čeká jen zklamání a neúspěch.
Nedokážu se na něj dlouho koukat, bolí to. On si nezaslouží pocítit takovou strašlivou hrůzu a děs při svém prvním úkolu.
„Omlouváme se za malé zdržení. Nastaly technické problémy. Prosíme o chvilku strpení,“ ozve se hluboký hlas z reproduktorů na stěnách, každý v jednom ze čtyř rohů místnosti.
Údivem se mi rozšíří oči a snažím se skrýt nadšení a úlevu.
„Cože?! Ne, ne, ne! Jak to?! To není možné. proč tohle musí vždy potkat jen mě?“ prohlásí naštvaně, prudce se na mě otočí a namíří na mě svůj natažený ukazováček.
„Cos udělala?! Řekni mi to, vím, že jsi to byla ty!“
„C-co...,“ zajíknu se, ale nenechám se obviňovat z něčeho, co jsem neudělala, i když nápad by to byl skvělý. „Tak aby bylo jasno: přiznávám, nelíbí se mi, že musíš na tu planetu! Od začátku s tím nesouhlasím, ale obviňovat mě z něčeho takového? Nikdy jsem si nezahrávala a ani zahrávat nebudu se vším, co se portálu týče!“
Čekám, že se mezi námi strhne hádka kvůli věčně ohranému tématu mise: planeta Země, ale on se místo toho narovná a udělá tu nejmíň nejnepravděpodobnější věc, kterou jsem čekala. Usměje se.
„Já vím, jen jsem tě chtěl ještě naposled trošku poškádlit. To víš, vypadnu na dost dlouho a nebude tu nikdo, kdo by to uměl tak dobře jako já. Bude ti to chybět.“
Po jeho sebevědomé informaci zůstanu stát jako opařená s otevřenou pusou. V hlavě se mi vytvoří hned několik scénářů, jak bych měla zareagovat. Obzvlášť jeden, ten nejméně pěkný, ve kterém po něm vyskočím a utrhnu mu hlavu se mi začíná líbit.
„Jsi nejneuvěřitelnější cvok, kterého jsem kdy potkala!“ vykřiknu.
„Neříkej, že to nebyl dobrej nápad.“ Otočí se a ukáže palcem na reproduktory a hned na to ho stočí k našim bratrům. „Domluvil jsem se s nimi ještě před tím, než jsi sem přišla. Nejdřív z toho nebyli moc nadšení, ale znáš je, jsou pro každou špatnost.“
Svůj pohled stočím na sklo, za kterém sedí naši bratři a culí se. No jasně, jsou pro každou špatnost.
„Dobře. Takže jsme se pobavili, ale teď už opravdu ten portál musíme zapnout. Čas na Zemi neúprosně a bez okolků běží dál. Už jsme zameškali až až,“ promluví  znovu hlas v reproduktorech a my oba víme, že je čas.
Od skla, za kterým sedí bratři, zabloudím ke svému bývalému studentovi. Usměju se na něj a obejmu ho.
„Umh, počkej nebo mě umačkáš. Vím, že tu teď dlouho nikdo tak cennej jako já nebude, ale rád bych tam dorazil s trochou své nepomačkané elegance a šarmem.“
Za tohle ho stisknu ještě pevněji. Nechci ho pustit, prostě nechci. Pořád za něj cítím až moc velkou odpovědnost a strach, který je oprávněný.
Vzduch kolem nás se skoro neznatelně pohne a kousek před námi se zavíří vzduch. Chvilku se jen tak pohupuje a točí, ale pak se konečně ukáže malinká trhlinka, která se  začíná zvětšovat a zvětšovat.
„Už je tu portál, měla bys mě pustit.“ Úplně jsem zapomněla, že ho mám pořád přimáčknutého u sebe a drtím ho, protože ho do toho portálu pustit nechci.
„Já vím,“ hlesnu a neochotně povolím stisk, ze kterého se mi vysmekne. Uhladí si vlasy a oblečení.
„Ach jo, šťastná? Koukni jak vypadám.“ Na oko hraje naštvaného a uraženého, ale moc mu to nejde.
„Tak jak vypadám?“ zeptá se a usměje se.
„Nikdo se na tebe koukat nebude.“ Nadzvednu pobaveně pravé obočí.
„Ale co když jo?“
„Vždyť tě ani neuvidí,“ řeknu víc pobaveněji než předtím.
„No jo furt.“
Přistoupí blíž k portálu a naposledy se na mě pohlédne. Usměje se a s uličnickým výrazem skočí do portálu.
To je idiot, pomyslím si.
Portál se rozplyne ve vzduchu.
Ještě chvíli nehnutě stojím a dívám se na místo, kde ještě před chvílí byl portál a můj, teď už bývalý, svěřenec. Otočím se na patě a vyjdu z místnosti.

 Hodně štěstí, Zagalexi.