Ochránce: mise

2.kapitola

Z pohledu Zagalexe 

 „Au!“ s hlasitým výkřikem vypadnu z portálu rovnou po hlavě, protože mně nenapadlo nic jiného než do něj takhle skočit. Před tvrdým a bolestivým pádem si instinktivně přikryju rukama hlavu a dopadnu na něco hodně tvrdého a nepříjemného. Asi jsem do něj neměl skákat takhle po hlavě, usměju se nad tou myšlenkou, protože je mi jasné, že bych to udělal stejně, i kdybych věděl, že to bude takhle pekelně bolet.

 Ležím na zemi – na Zemi! na opravdové planetě Zemi, na kterou jsem se dostal portálem, jako Ochránce – a jako první se začínám ochmatávat, ne protože bych chtěl, ale musím zjistit, zda se mi nestalo něco vážnějšího, protože mě učili, že na Zemi se zranění zjišťují jinak než tam, kde jsem doposud byl – tedy alespoň pro mě (ovšem taky říkali, že mě na celých 90% nic nezraní, protože v podstatě nejsem z této planety a taky proto, že jsem na Zemi host, někteří mi řekli, že lepší a pozemský výraz je přízrak, duch, ale to zase vyvrátila má mentorka, řekla, že je to nepřesný název pro hosta na Zemi za účelem chránit). Když zjistím, že se mi nic vážného nestalo, až na pár škrábanců a bolesti zad, ale jen z toho důvodu, protože pořád ležím.

 Snažím se zvednout, ale jde to ztěžka, už když jsem se ohmatával, zda nejsem zraněný, jsem cítil určitou tíhu, tlak, něco, co táhne mé části těla dolů. Začínám si matně vzpomínat na to, co mi říkala má mentorka. Myslím, že se tomuhle tlaku, té tíži, která táhne dolů, říká gravitace. Ano, je to gravitace. Nebavilo mě probírat fyzikální zákony, které platí na Zemi, ale když jsme se dostali ke gravitaci, zaujalo mě to snad nejvíce ze všeho nudného, co jsme probírali. Má vstřícná mentorka se také zmínila, že lidé na Zemi gravitaci nevnímají, oni s ní splývají, žijí, prostě k nim patří, a i když je důležitá, nevěnují jí tolik pozornosti, tedy až na vědce a fanatiky. Ale můj výcvik nebyl jen o studování, ale hlavně o tom, jak se na dobu neurčitou stát právoplatným hostem na Zemi. Mnoho lidí si myslí, že Země je jen obrovský kus všehosi, jak se utvářela. Ale je to omyl, i když na ně nemůže promluvit, dát jim najevo jak se cítí, nebo cokoliv jiného, žije, dýchá, soustředí se a snaží se udržet naživu, problém je, že lidé jí to moc neusnadňují. Ale dost obviňování lidí a raději udělám to, co jsem měl už před chvilkou.

 Mám pár es v rukávu, které mě naučili kamarádi, kteří byli na podobné planetě, nevím, jak se o nich dozvěděli, ale to nevadí. Je to užitečné a není potřeba v tom šťourat. Nejdříve musím zavřít oči a zhluboka se nadechnout, musím vdechnout všechnu krásu Země a snažit se v mysli vytěsnit či úplně odstranit to, co pohled na Zem kazí. Když mám vše ohledně Země krásné, čisté, nevinné, zaměřím se na tu tíhu – tlak – a pomalu začnu vydechovat, zároveň i otevírat oči.

 „Co to?!“ vykřiknu, protože najednou místo tíhy a tlaku cítím uvolnění a jakousi svobodu, je to báječný pocit, začínám se bezděčně usmívat, protože tenhle pocit je k nezaplacení.

 Vyzkouším, jak mohu hýbat s tělem, výborně. Ale ještě než se úplně zvednu, se nejdříve posadím a rozhlédnu se okolo sebe. Nic moc nevidím, tedy až na ten okraj útesu, vedle kterého jsem ležel a jen díky tomu, že jsem dopadl jak jsem dopadl, jsem se něho nezřítil. Podle Starších by se mi nic na 90% nestalo, kdybych spadl, jenže jak se mi napovídá, tak těch 10% mi ublížit může, a ublížilo. Takže jsem rád, že jsem nespadl a nic se mi nestalo. Budu doufat, že se těch zbylých 90% osvědčí.

 Opatrně – a hlavně nemotorně – se zvedám s pořád upřeným na onen útes. Jakmile stojím a přenesu se přes  prvotní šok ze zákeřných neprověřených 10%, podívám se, co mě tlačilo do zad. Ani jsem se nechtěl koukat, ale pohled mi tam někam sám zabloudil, přesto jsem rád, že jsem se podíval. Chtěl jsem totiž vzít tu tvrdou věc – kámen, jak jsem si našprtal, než jsem vyrazil na Zem – a mrštit jí někam do neznáma. Jenže místo kamene tu leží něco blýskavého, co má nazelenalou barvu. Nejsrandovnější na tom je, že to má na sobě papírek, který je obtočený okolo té věci jako by ji měl chránit, a na každé straně to vypadá jinak. Z jedné je to větší a plošší, zato z té druhé to je mnohem užší a veprostřed to má dírku, která směřuje dovnitř té divné věci.