adommy CZECH oneshots

Poslední den na Zemi 1/2

Příběh byl původně určen do soutěže, ale myslím, že by mohl najít své místo a příznivce i zde.

Když se jeho víčka líně rozevřela, bylo půl osmé. Tommy jedním okem zkontroloval budík, aby tento údaj zjistil, než oči zase na moment zavřel. Instinktivně zašmátral na druhou stranu postele, kde lehávala jeho drahá polovička. Hledal, do čeho by mohl narazit – občas se trefil do zad nebo žeber druhého těla – ale tentokrát se jen přikrývka skrčila pod jeho prsty. To ho donutilo se probrat, aby zkontroloval, jestli jeho oblíbená osoba dělá to, co ráno dělala vždycky, když vstala dříve. Tušil, kde má hledat. Otočil se tedy tiše, nenápadně a jemně přesně na tu stranu pokoje, kterou měl v mysli, jen, aby nevyrušoval.

Adam si ani nevšiml pohybu v posteli. Seděl u okna ve svém oblíbeném křesle s trochu otrhaným potahem s retro vzorem, které si společně přinesli z jednoho garážového výprodeje. Skrze okno do místnosti proudily paprsky slunce, které v letní dny vycházelo dříve než jindy. Osvítily Adamovu tvář a podtrhly črty, o kterých si Tommy myslel, že je vytvořili sami andělé. Chvíli jen ležel, stále trochu ospalý, a sledoval svého milého. Očima přejel Adamovu ostrou čelist, kterou zatnul vždycky, když nad něčím přemýšlel a řešení mu stále unikalo. Rád se díval i na jeho nos s malým hrbolkem nahoře, který Adam tak nenáviděl a na každé fotografii se kvůli němu odmítal pootočit ba jen minimálně na stranu. Fascinovalo ho i tmavé a husté obočí, co mu nadělil otec svými italskými kořeny a Adam ho dokázal nosit jako nikdo jiný. Tommy to miloval. Miloval to všechno a nemohl se vynadívat na tvář, co vypadala jako vytesaná jedním z nejproslulejších sochařů.

Nechtěl se ani pohnout, skoro ani nedýchal, aby nepřitáhl Adamovu pozornost a mohl se ještě chvíli jen dívat. Věděl totiž, že dnes budou mít na pilno, a na nějaké prázdné zamilované pohledy nezbude čas. Adam horlivě psal, skroucený v křesle, a na pevných stehnech měl položenou knihu. Ta sloužila jako podložka. Jediné, co prolamovalo klid a ticho pokoje, byl zvuk tužky klouzající se po papíře. Tommymu se na rtech objevil malý úsměv a vyšel z něj nekontrolovaný výdech, když nemohl udržet všechnu tu lásku, kterou cítil, v sobě.
Mladší z páru zvedl pohled, studánkově modré oči s tmavými řasami se Tommymu zahleděly až do duše.
„Dobré ráno, T. Viděl jsem, jak zíráš," oznámil Adam a pousmál se pro sebe. Blonďák si upravil vlasy za ucho a jen mírně zakroutil hlavou při pomyšlení na to, jak normální mu za ta léta přišlo Adamovo popichování. Zvykl si. Nikdy mu to ale neměl za zlé, takový prostě jeho přítel byl už od začátku: hravý a občas trochu ironický, ale s dobrým úmyslem, a ještě lepším srdcem.
„Měls mě probudit," zamumlal Tommy. Hlavou mu proběhla myšlenka, spíše připomínka: Nesmíš dneska být naštvaný. Slíbil jsi to. Raději spolkl svá další slova.
„Chtěl jsem taky zírat," přiznal se pohotově druhý ze dvojice. Z Tommyho si tou malou připomínkou vyloudil slabý úsměv. Na to se sesunul z postele a přešel k Adamovi, aby ho mohl jemně políbit na spánek. Přitiskl rty přesně na místo, kde se neposedný pramínek tmavě hnědých vlasů setkával s kůží, na kterou dopadal. Adam se ke svému příteli trochu naklonil, čímž nabídl zvědavým tmavým očím, aby zabloudily k popsanému papíru. Autor si své dílo ale okamžitě přitiskl k hrudníku, aby schoval obsah na něm napsaný.
„Je to závěť," zavtipkoval na svůj vlastní účet brunet a otočil se znovu na Tommyho „zapsal jsem tě do ní. Zdědíš všechen můj majetek. Takže... jedny ponožky, kartáček na zuby a moji stranu postele."
Tommy se zamyslel. Rozmýšlel, zda má vůbec odpovídat. Slíbil, že dnes nebude kazit Adamův den, proto ho nechal vtipkovat, jak jen chtěl, ale normálně by na hloupé připomínky reagoval alespoň nespokojeným výdechem.
„Nemůžeš jen tak napsat závěť z pohodlí domova," oznámil Tommy a pokrčil rameny, aby odlehčil situaci. Samozřejmě až poté, co těžce spolkl své námitky proti Adamovu komentáři. Nesnášel ten zvláště morbidní humor, ale věděl, že pokud to taky nějak okomentuje, jen zkazí náladu a klima mezi nimi dvěma. Vycítil ze svého přítele, že dnes měl jeden ze svých dobrých dnů. Jediné, v co doufal, bylo, že si dnešek užije, čemuž jeho přívětivý stav jen napomáhal.
„No tak, bello! Dneska můžu dělat, co chci, pamatuješ?"
Z Adama vystoupil na povrch jižanský temperament, pravděpodobně pochycený od prarodičů ze Sicílie. Vášnivě vyhrkl italské oslovení na svého drobnějšího přítele. Zahřál mu tím srdce a blondýnovi se rty zformovaly do malého úsměvu.

„A co je na tom papíře?" zajímal se znovu Tommy a nahlížel na psaný text. Všiml si čehosi, co připomínalo slovo nešvihnu. Cože? Nakrčil obočí a zvědavost ho pohltila kompletně. Adam chvíli uhýbal a dělal, jak je jeho psaní hrozně tajné, ale nakonec povolil. Vážně se podíval na staršího a upozornil ho: „Nesmíš být divný. A ani říkat, že jsem blbec."
„Nebudu, slibuju!" bez rozmyslu vyhrkl cokoliv, co po něm druhý chtěl, jen, aby si mohl přečíst veledílo svého milého. Začetl se do škrabopisu a vykoumal z něj krátký nadpis: Věci, které nestihnu. Pod ním se skrýval seznam o několika bodech. Hnědé oči po něm bloudily, aby si stihly projít vše, než si Adam rozmyslí svou sdílnost a celý seznam schová. Adam otočil hlavu Tommyho směrem a všiml si ustaraného výrazu, co se mu rozlil po tváři. Raději skrčil papír – přesně, jak Tommy předpokládal – a s výdechem vstal z křesla.
„Je to fakt hloupý nápad, já vím. Napsat si takhle věci, co se nesplní... ani nevím, proč mě to napadlo," mluvil nejistým tónem a roztáhl ruce. Dělal to vždycky, když o sobě pochyboval – předstíral, že se protahuje, ale ve skutečnosti to dělal proto, aby se nemusel svému protějšku dívat do očí, když znejistěl. Při protahování totiž lidé zavírají oči a toho Adam značně využíval. Tommy ho měl přečteného jako otevřenou knihu. Teď svým nenápadným protažením a odkloněním pohledu pryč chtěl naznačit, že sám neví, proč udělal onen seznam. Oba přitom věděli, že lže. Body, co napsal, byly totiž tím, co Adam opravdu chtěl zažít. Jistě, měli na tento den naplánované nějaké činnosti, ale Adama najednou napadalo tolik věcí, které prostě a jednoduše nestíhali.
Na svoji obranu ještě dodal: „Nechci vypadat nevděčný, protože jsi mi tuhle věc naplánoval fakt hezky, udělals všechno pro to, abych měl svůj den a-"
„Ne," zamítl Tommy po chvilce přemýšlení, „není to špatný nápad. Vlastně... proč bys ty věci nemohl stihnout? Můžeme je přidat. Den má přece dvacet čtyři hodin."
Ujišťoval vyššího, který se teď se zaujatým výrazem opíral o šatní skříňku. Všiml si, jak se jeho plné rty protahují do potěšeného úsměvu. Adam neměl co namítat – přeci jen, měl šanci, že se mu na jeho den splní i přání, o kterých si zatím psal jen na papír! Věděl, že jsou to banality. Chodit bez bot v dešti, dát jídlo někomu na ulici, nebo jít na kostýmovou párty – takové maličkosti Adama napadaly už od rána, jakmile si po probuzení plně uvědomil, že den má právě jen čtyřiadvacet hodin. Těšilo ho ale, že Tommy ten počet viděl více optimisticky.

„Dobře," souhlasil bez zbytečných okolků. Zamyslel se nad tím, jestli to nevypadá, že seznam napsal schválně, aby ho Tommymu vnutil. Ten se nad tím naopak ani nepozastavil – byl jen rád, že může svému milovanému Adamovi plnit vše, co mu na očích uvidí.
„Chci sníst dvacet lívanců. Na snídani," poručil si mladší s rozzářenýma očima. Blonďák věděl, že nemůže zamítnout lákavou představu přípravy dvaceti lívanců, u kterých bude stát snad hodinu, než budou hotové. Pro jistotu si ale chtěl ujasnit požadavek. Doufal, že brunet ještě změní své slovo – třeba by stačilo jen deset.
„Dvacet... ty sám?"
Mladší hned zakroutil hlavou a opravil se: „Dvacet já, dvacet ty."
„Jak to myslíš? Že teď uděláme čtyřicet lívanců a-"
„Závody," mrkl na něj laškovně. Tommy sice nejistě nakrčil obočí, ale usmál se nad tím nápadem. Přešel k Adamovi, stoupl si na špičky a vtiskl mu malý polibek na tvář, než se vypravil do koupelny se slovy: „Máš to mít."

Neuběhlo ani dvacet minut a oba stáli u plotny. Těsto se jim občas vylilo a teklo po kuchyňské lince dolů, kde ho zachytávali dalšími mísami položenými na zemi. Starší z páru si to nechtěl připustit, ale spěchal. Chtěl stihnout všechno, co měl původně naplánované, a ještě něco k tomu. Míchal a naléval na čtyři rozehřáté pánve těsto co nejrychleji, jen, aby urychlil celý proces a mohli přejít k další činnosti. Pořád ho ale bavilo sledovat, jak vysoký krasavec s okem pro módu vypadal se zástěrou okolo pasu, upatlaný od mouky a vajíček. Ani jeden z nich neuměl pořádně manipulovat s kuchyňským náčiním. Skoro jen díky té neupravenosti a bezmyšlenkovosti obou si i trošku přál, aby jejich společné vaření trvalo věčně – protože Adam si to užíval a Tommy nepotřeboval ke štěstí víc než ten pohled.

Zrovna, když připravovali jejich dvacátou osmou palačinku, se Adam rozhodl, že dodělá další těsto. Tommy, zabraný do činnosti, nevnímal, co právě dělá jeho přítel – jen přikývl, když slyšel něco ve smyslu: Musím trochu přidat. Najednou zaslechl ostrý nádech, což ho zalarmovalo. Škubl sebou leknutím a otočil se za jeho zdrojem, přičemž v tu samou chvíli ucítil vlhko, jak pomalu obklopovalo jeho nohu od kolene dolů.
Hezký kuchař si skousl ret a ve tváři se mu objevil lehce zmatený a lehce omluvný výraz. Vydal jen neurčitý zvuk a pokynul k nohám druhého, na něž se oba podívali hned poté.
„Tys po mně hodil vejce?!" zeptal se přehnaně dramaticky Tommy a jeho oči se zúžily v přísný pohled. Přeháněl, aby mohl svého přítele trochu poškádlit.
„Nehodil, bello! Fakt ne! Radši to utřu," bránil se, protože tušil, že Tommyho by kdykoliv mohlo napadnout mu tuhle nešťastnou náhodu oplatit. Shodou okolností se blízko nacházel balík s moukou, to se v té chvíli nadmíru hodilo. Jakmile se Adam otočil pro hadr s tím, že setře vejce ze země, stalo se přesně to, co předpokládal. Periferně uviděl, jak mouka padá z jeho ramen dolů na zem.
Adam pobaveně vydechl a znovu se postavil tak, aby staršímu viděl přímo do očí. Dlaní si setřel mouku zpoza krku, podíval se na svou práškem pokrytou dlaň a v bojovém duchu prohlásil: „Oh, tak teď sis o to řekl!"
Plná hrst mouky přistála Tommymu přímo v obličeji.
***
„Nechci nic říkat," promlouval pomalu mladší, „ale nějak nám ten den nevychází. Jsme oba nacpaní k prasknutí."
Tommy si jen vyčerpaně odfoukl, přikývl a mírně natočil hlavu. Oba leželi na posteli už dobrou skoro bez hnutí, nazí a vyčerpaní. Pocit až nepříjemné plnosti v břiše, co jim bránil se zvednout a pokračovat v aktivitách, přebíjel pocit hrdosti v hrudníku, který blonďáka naplnil hned po tom, co vyhrál Adamův vymyšlený lívancový závod. Měl sice za to, že by měl nechat mladšího na jeho speciální den vyhrát, ale neférový boj nikdy nedělal dobře Adamově hrdé nátuře a ani Tommyho soutěživému duchu. Nechtěl riskovat, že jeho podvádění, i kdyby se neslo v dobrém úmyslu, bude odhaleno.
„Před chvílí sis tolik nestěžoval," podotknul Tommy. Narážel přesně na pomalý a trochu líný sex, co se uskutečnil ve sprše. Samozřejmě hned po tom, co se oba omyli od ingrediencí na těsto, se kterými v kuchyni svedli válku.
Svou poznámkou si od Adama vysloužil tichý smích a pochvalu: „Snažil ses jenom vyžehlit to, žes mě porazil a teď ti to přijde blbé. Ale na tu sprchu si nestěžuju, byl jsi skvělý."
„A kdy nejsem?" Tommy si okatě nahnal ego trochu výš. S hravým mrknutím se otočil na bok, aby viděl svému příteli do obličeje. Prsty přejel přes jeho odhalenou hruď, jako by si dotekem chtěl zapsat do mysli každý bod a každý záhyb.
„Moc si věříš," škádlil ho brunet. Než se ale Tommy stihl bránit, Adamovy oči sklouzly k oknu.

„Venku prší," oznámil jednoduše. Hned poté se mu rozzářil obličej a s nadšením zopakoval: „Venku prší!"
Na to se mu dostalo nejisté odpovědi, co zněla spíše jako otázka: „To je... boží?"
Adam se vyšvihl na nohy, jako by ho před chvílí nebolel celý člověk, a hned se dal do oblékání.
„Pojď, pojď," vybízel i druhého, který se teď se značným zmatením ve tváři podpíral o předloktí, aby na svého energií nabitého přítele co nejlépe viděl.
„A... co přesně děláme?" ptal se starší, když se taky vyhrabával z postele. Ve skutečnosti na tom, co měl Adam pro ně dva v plánu, ani nezáleželo. Stejně Tommy věděl, že udělá cokoliv, co mu Adam řekne.
„Myslel jsem, že to dneska nestihnu," vysvětloval s jiskřičkami v očích, očividně kompletně ignorující otázku blonďáka, „tak musíme jít, pohni si!"
Na to jeho přítel jen pokrčil rameny a bleskurychle se oblékl. I když mu pořád nikdo nevysvětlil, kam tak horlivě spěchali a co to vlastně Adam nestíhal, už se nad tím nepozastavoval. Došlo mu, že ať už má Adam jakýkoliv nápad, je to jen dnes. I kdyby to mělo posunout Tommyho původní plány, Adamovi to dělalo radost, a to pro něj znamenalo všechno.

Běželi ke dveřím – respektive, Adam běžel. Tommy ho následoval a věděl, že by ho následoval kdykoliv a kamkoliv, ale tentokrát se zastavil. Jeho přítel udělal něco... zvláštního. Starší věděl, že čeho je právě svědkem, by pro Adama normálně nebyla běžná činnost. Býval opatrnější, dával na sebe pozor a nehrál si na plnění svých občasných dětinských myšlenek a rozmarů. Teď vstoupil do deště, odhalená chodidla se dotkla mokrého betonového chodníku a dešťová voda se rozlila mezi prsty na nohou. Trochu to studilo, ale to mu vůbec nevadilo.

Bylo teprve deset ráno, ale Tommy už teď měl pocit, že dnešek bude více než vyčerpávající. Oproti tomu Adam – ten byl nadšený. Poskakoval v padajících kapkách se zavřenýma očima a roztaženýma rukama. Letní déšť jako by z něj smýval jeho přehnanou dospělost a vážnost, se kterými se musel naučit žít od mnohem mladšího věku než vrstevníci. Byl dítě. Ne fyzicky a možná ani duševně (pokud by se ale braly v potaz momenty, kdy ho Tommy načapal při sledování Scooby-Doo s tím, že jen přepíná programy, dalo by se přinejmenším polemizovat o duševním dítěti), ale svým způsobem stále vlastně dítětem byl. Mimo přednášky o tom, jak zodpovědně, obezřetně a nezábavně se musel od mala chovat, se chtěl bavit jako každý normální malý kluk. Snil o lezení po stromech, místo toho se s kamarádem dívali na televizi. Ostatní hráli na schovávanou v parku, on se schovával v chodbách mírně zavánějících po dezinfekci a čekal, až ho přijdou prohlédnout a bude se muset vrátit mezi čtyři stěny. Když se páry ze střední sešly a při večerním rande si roztáhly na zem deku a hleděli na oblohu, Tommy a Adam se dívali na strop a představovali si, že je ovívá letní vánek a svítí na ně měsíc. A ve chvílích jako těchto, kdy mohl dělat nepromyšlené klukoviny, Tommy stál vždy po jeho boku. Rád sledoval, jak se takový suverénní a občas přidrzlý machr mění v malého kluka, co chce zažít banalitu, jako například chůzi naboso v dešti.