adommy CZECH oneshots

Poslední den na Zemi 2/2

tw: smrt/sebevražda - čtěte, prosím, jen na vlastní zodpovědnost
___
Seděli spolu v restauraci a užívali si přítomnost jeden druhého. Adam se rozhodl zavzpomínat a už pár minut zabíjel tím, že vášnivě Tommymu povídal o svých vzpomínkách na jejich společnou dovolenou před pár lety. Viděl ale, že jeho přítel je myšlenkami někde jinde, a to ho znepokojovalo. Neměl rád, když ho někdo neposlouchal, ale tento nepříjemný fakt se ještě stupňoval tím, že ten, kdo neposlouchal, byl jeho vlastní přítel.

„Tommy, vnímáš mě vůbec?"
Byl ale bleskově přerušen, jako by se těmi slovy blondýn najednou probral: „Víš, pořád přemýšlím nad tím, co řekla ta paní. Jednoduše si myslím, že mně život už přinesl všechno, co jsem si mohl přát."
Mladík na protější straně stolu nad tím výrokem lehce zaváhal, ale chtěl vědět víc, proto se pokusil na myšlenku navázat: „Opravdu? Jaks na to přišel?"
„No, řekla, ať nám život přinese vše, co si přejeme a mně došlo, že mám tebe. To je nejvíc a zároveň všechno, co bych mohl chtít. Žádné dobré skutky, zážitky, peníze nebo majetky nejsou nic proti tomu, že mi život přinesl to největší štěstí v jedné osobě."
Mladší si v rozpacích skousl spodní ret. Lichotky na vlastní jméno se neposlouchaly vůbec špatně, i když mu do uší bilo to, jak moc klišé byly. Zároveň ale věděl, že obdobné pocity chová právě ke svému protějšku. Udělal by pro něj cokoliv a vyměnil by cokoliv jen pro to, aby spolu mohli zůstat ba jen o minutu déle.
„Vezmeš si mě, Adame?" vypadlo ze staršího najednou, přičemž přes stůl stiskl druhému ruku. Vlastní studená a vlivem nervozity mírně se potící dlaň se dotkla snědé pokožky druhého, jehož srdce poskočilo.
Z druhé strany se ozval roztřesený hlas s četně nevěřícím podtónem: „Bello, o čem to mluvíš?"
A starší jednoduše obešel stůl a poklekl na jedno koleno, jako by o tom nemusel ani chvíli uvažovat. Věděl, co chce a věděl, že jeho přítel touží po tom samém. I když to možná nemělo znamenat, že se právoplatně hned poběží sezdat, oba věděli, že je to neporušitelný a nekonečný slib věčné lásky mezi dvěma dušemi. Oba měli za to, že jejich láska přesahuje pozemský život a dva prsteny znamenají jen její potvrzení v současném životě.
„Lásko, žádám tě o to, abys mě poctil tím, že budeš můj navždy. Vezmeš si mě?"
„Oh můj bože, Tommy, počkej, to-" Adam sám netušil, co se vlastně v takové situaci dělá a říká. Tedy, tušil, že by měl vykřiknout obrovské ano a skočit svému milému do náruče, ale uvnitř něj se mísily stovky různých pocitů tak agresivně, že nedokázal čistě přemýšlet. Viděl, že se na ně otočilo pár hlav v očekávání, jaká zazní odpověď na tak zásadní otázku. Starší se rozklepaně postavil zpět na nohy, když ticho trvalo o pár sekund déle, než by sám čekal. Pochopil, že byl odmítnut.
„Ano, vezmu si tě!" prohlásil sebejistě mladší a chytil druhého za ruku. Výraz blondýna se okamžitě změnil v radostný a pohotově svého, teď už snoubence, objal. Držel si ho, jak nejblíže mohl, než mu na prsteník nasadil roztřesenýma rukama jeden z prstýnku se čtyřlístkem. V pozadí se ozvalo tleskání několika přihlížejících, čehož si ale dva snoubenci nevšímali. Nikdo jiný pro ně totiž v tu chvíli neexistoval, viděli jen jeden druhého a žili v ten moment jen ve vlastní bublině.
„Ale nechci čekat, bello. Jestli mám nosit prsten, tak ty musíš nosit ten druhý. Nemusíme mít papír z radnice a obřad," přesvědčoval druhého z dvojice, který jen přikyvoval jako smyslů zbavený. Oba měli slzy v očích, Tommy jim dokonce dal větší možnost proklouznout na světlo světa, tudíž jich pár steklo po jeho růžových tvářích. Adam je se slabým zvednutím koutků v povzbudivém úsměvu setřel palcem a políbil svého milovaného muže na čelo, než si od něj vyžádal druhý prsten. Bez rozmyslu mu byl vydán. Starší beze slov a námitek souhlasil, udělal, co od něj brunet žádal. Vždy by ho následoval a vždy by mu splnil, co by mu na očích viděl, ale tentokrát souhlas vyšel čistě z jeho vlastní duše. Chtěl nosit prsten a chtěl se považovat za Adamova manžela hned teď.
Když viděl, že má souhlas, vzal levou ruku svého milého tentokrát Adam a za intenzivního pohledu do hnědých očí mu sdělil svůj vážný, leč nevyřčený, slib. Slib toho, že mu bude oddaný navždy, i když oba mohou na první pohled vypadat mladě a lehkomyslně. Věděli, co dělají a věděli, že co mají mezi sebou opravdu nikdy nemohlo skončit. Vše zpečetili dlouhým a procítěným polibkem, do kterého vložili tolik lásky, kolik jen mohli.

Když se po pár minutách čistého chaosu v hlavě i těle oba znovu posadili, aby si vychutnali drink zdarma, co jim restaurace nabídla k oslavě jejich zasnoubení, Adam si z nějakého – Tommymu neznámého, nýbrž už tak znepokojujícího – důvodu povzdechl.
„Už přehodnocuješ svoje rozhodnutí? Máš pochybnosti?" tázal se zvědavě starší a hnědýma očima lehce zděšeně zíral na svůj protějšek. V nejistotě se mu začala klepat noha, jako by mu naznačovala, že je v nebezpečí a on by měl začít ze situace raději utíkat.
Místo odpovědi se mu dostalo sladkého úsměvu, ale přeci jen skleslého pronesení: „Víš, chtěl bych to oznámit rodině. Jsem teď něčí muž a oni pořád nedokážou zpracovat ani to, že nejsem heterosexuál a že se nikdy nebudu chovat konformně. Chtějí ze mě mít pravého Itala – se svou manželkou po sobě budeme házet talíře, pít černou kávu a nakupovat drahé značkové oblečení..."
Ve snaze nadlehčit situaci, se kterou ani jeden z nich nemohl nic udělat, Tommy pronesl: „A ty přitom chceš trávit čas se svým mužem, psaním, sledováním televize a dechberoucím sex-"
„Shh!" zastavil ho Adam a zavrtěl nad ním hlavou. Naštěstí se mu poznámka o dechberoucím sexu natolik zalíbila, že se mu na rtech zjevil i pobavený úsměv. I když se jeden z dvojice usmíval, druhý stále viděl, jak je myšlenka na neakceptující rodinu bolestivá. Za úsměvem se skrývaly hodiny strávené v slzách, co kvůli své rodině Adam uronil. Za vtipnou poznámkou stály pohledy, co si oba museli vyměnit se svými členy rodiny, když je při odhalení jejich vztahu nikdo z nich nepřijal. Věděli, že jsou sami, ale nikdy se necítili osamělí. Jednoduše jim přítomnost nepřejících jedinců nechyběla – ale přítomnost rodiny, ta ano. Obzvlášť pak mladšímu z dvojice, jemuž byl od mala vštěpován důraz na rodinné zázemí a na udržování dobrých rodinných vztahů. Zvykl si na plný dům babiček, dědečků, tetiček, strýčků a jejich malých potomků, než se najednou dostal do prostorného domu pouze s jednou další osobou. Zvykl si na ruch rodiny žijící od brzkého rána do pozdní noci a vyskytly se i chvíle, kdy i přes fakt, že bydlel se svým oblíbeným člověkem, doufal v návrat ruchu plné domácnosti.

„Měli bychom to zkusit," řekl najednou pevným hlasem Tommy. V Adamově obličeji se rozvinul spíše překvapený než nesouhlasný výraz.
„Zajedeme to říct tvé rodině. Nemáme co ztratit – buď uvidí, že jsme spolu dlouho a jsme spolu šťastní, nebo jen budou pokračovat ve sladkém ignorování naší existence," pokrčil rameny, jako by mluvil jen o počasí, ne o vztazích s rodinnými příslušníky. Brunetovi ale docházelo, že má pravdu. I když mu dávno bylo známo, že už nemají nic, o co by pokusem o navázání kontaktu mohli přijít, stále v něm přetrvával pocit nejistoty, až skoro strachu o to, že zničí i poslední zrnko naděje. Teď mohl žít v naivní naději, že mu jednou odpustí to, že se nechová, neprezentuje, nežije a ani se nenarodil dle jejich představ. Nikdy k němu nevyjádřili přímo odpor či nesouhlas, ale nikdy nevložili důvěru ve spojení, co měl s Tommym. Pomyslel na to, že je až komické, jak přesně jeho partner vystihl to, co rodina praktikovala: sladké ignorování jejich existence.
„Jsi si jistý? Sám víš, jak se ohledně nás cítí, nebo spíše necítí." Brunet zatnul čelist v náhlé vlně zklamání, co jej přemohla. Tommy viděl, jak se při řešení situace týkající se rodiny změnil celý Adamův přístup, zároveň s jeho výrazem ve tváři. Chtěl svému, teď už (neoficiálnímu) manželovi umožnit alespoň ten pokus se znovu spojit se svými blízkými, aby jim oznámil novinku, která se pro něj po chvilce čisté radosti očividně změnila spíše v hořkosladkou událost.
„Alespoň budou vědět, že ses stal snoubencem – a vzápětí ženatým mužem! Pojď, nepřemýšlej nad tím. Buď spontánní," pobízel jej starší s jiskřičkou naděje v očích. Doufal v to, že onu jiskru zažhne i v modrých očích druhého, ale vypadalo to, že se snaží marně. Nešlo jej zlomit.
„Nevím, jak bych zrovna teď mohl dát na spontánnost, když už teď vím, jak se mi v autě bude třást celé tělo jenom z pomyšlení, že si stoupnu do obýváku a všem řeknu: rodino, nejen, že jsem gay, ale taky jsem oficiálně zasnoubený a neoficiálně už máme po svatbě!"
„Adame," oslovil ho druhý a jemně stiskl jeho ruku přes stůl, „pokud nechceš, nemusíme. Nechci ti kazit dnešek. Jen jsem myslel, že když ti na tom tolik záleží, prostě bychom to měli zkusit a zajet k nim. Přece jenom, vždycky můžeme odjet."