Passion- Vášeň bez konce

Tohle se zvládne

Zpátky jsme byly tak za hodinu takže podle mých úžasných výpočtů jsme oba dva měli ještě dvě hodiny. ,,Půjdu do práce hned. Můžeš přijít později. A nebo víš co? Nemusíš vůbec chodit." Vyhrabala jsem se z vrtulníku a popadla jsem telefon, potřebovala jsem taxíka.

,,Zakazuješ mi jít do mé vlastní práce?" usmál se na mě a taky vystoupil. Byly jsme na nějaký střeše a tak jsem mířila ke dveřím. Hrozně to tu foukalo a přece jen jsem na sobě moc oblečení neměla.

,,Ne to ne, ale... Dobrý den potřebovala bych jeden taxík na sedmdesátou pát..." Ani jsem to nestihla doříct a Patrick už držel můj telefon ve své ruce. ,,Hej!" křikla jsem na něj.

Usmál se a dal si ho do kapsy od kalhot. Protočila jsem oči a i přes to, že měl můj telefon jsem mířila ke dveřím. ,,No tak počkej, přece nepůjdeš pěšky." Slyšela jsem za sebou. Hned jak jsem se dostala do dveří a vlilo se do mě zase teplo jsem se zastavila.

,,Je mi jedno jak se tam dostanu, ale musím tam být, Tara na mě spoléhá a na tebe určitě taky. A o tomhle se nikdy nedozví." Ukázala jsem prstem mezi nás.

,,Emily myslíš si že to zvládneš?" zeptal se mě a já jsem zkřivila obočí.

,,Tím mi chceš jako říct že se tě nedokážu nedotýkat?!" prskla jsem a on se zase usmál.

,,Přesně to tím chci říct." zašeptal a naklonil se ke mě. Odstoupila jsem od něj.

,,Dobře. Beru to navědomí. Skvěle jsem si to užila, děkuju za ´výlet´ ale jestli mě omluvíš musím do práce. A jestli ty budeš schopnej zvednou ten svůj sexy zadek a dorazit tam budu ráda." Otočila jsem se a prostě odešla. Když jsem vyšla z tý budovy úplně tak jsem si zašla do telefoní budky a zavolala jsem si znovu taxíka. Přijel ani ne za pět minut a já v klidu odjela domů. Mám ještě dvě hodiny, ještě dvě hodiny, tak to stihnu perfektně všechno.

Přijela jsem domů, bylo přesně poledne. Odhodila jsem podpatky a kabelku a spěchala do koupelny. Všechno jsem ze sebe sundala a skočila si do sprchy. Asi za dvacet minut jsem vyšla s ručníkem okolo těla a spěchala jsem si udělat něco k jídlu. Hrozně dlouho jsem nic nesnědla, tady je další důvod proč nespát s Patrickem.

Mezitím co jsem si dělala tofu, jídlo pro hrozně hladadový lidi, jsem si šla vybrat oblečení. Šatník do práce jsem měla plnej, ale najednou v něm nebylo skoro nic. Protočila jsem oči nad svojí blbostí a prostě pro něco šáhla. Vyfénovala jsem si hlavu, namalovala a pak jsem se už kompletně upravená najedla. Bylo to hnusný, takže jsem snědla maximálně dvě lžíce a pak to vyhodila. Pro jistotu jsem si ještě dvakrát vyčistila zuby, naházela do kableky klíče, pár papírů, tužky a peněženku a vzpomínala na svůj mobil v Patrickovo kapse.

Když jsem se pěšky dostala zpátky do práce, netušila jsem jakej blízinec tam je. ,,Emily! Emily stůj!" Uslyšela jsem za sebou a hned jsem se zastavila.

,,Annabeth? Děje se něco?" Rychle se ke mě řítila a já z ní měla strach.

,,Volala ta firma na to malování který jsi domlouvala. Odřekli to! Ten dům má být za chvíli hotový a mi nemáme už ani malíře. Takže buď sežeň novou firmu a nebo si to vymaluj sama! Teď když přijede Tara se všechno mění, začne zase podnikat se svatebním salónem a na ten dům zbyde málo času!" křikla na mě a otočila se. ,,Jo a nevíš kde je můj syn?!" Zavrtěla jsem hlavou a ona pak naštvaně odešla.

Sakra, sakra, sakra. Jsem v prdeli! Ano Emily, přiznej si to, jsi v háji! Došla jsem do mojí kanceláře a vyčerpaně jsem si sedla na židli. Další půlhodinu jsem scháněla volnou malířskou firmu, ale nikdo nemohl a nebo to bylo šíleně drahý, což jsme si dovolit nemohli. Po té půl hodině jsem to vzdala. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem na to přišla. Annabeth měla pravdu, vymaluju to sama!

Po dvou měsících další část.. :( Moc se omlouvám, ale měla jsem toho hodně :/ Doufám že se vám líííbííí ;)):3 Na brázku Annabeth.. :D