Dangerous game

Dead Body

,, C-cože? " zasípu a musím se opřít o zeď. Moje nohy mi vypovídají službu.

V mysli se mi pořád opakuje poslední věta. Odmítám tomu uvěřit.

,, Scarlett, posaď se..." dojde ke mně sekretářka a odvede mě ke křeslu, do kterého se okamžitě zhroutím. Upřu uslzené oči na Jasona. ,, Prosím, řekni mi, že to není pravda. "

Sklopí pohled.

,, A-ale jak?! Kdo?!! Kdo to mohl udělat?!! " rozkřičím se mezi vzlyky. ,, Ať to udělal kdokoli, přísahám, že za tohle bude trpět!!!! "

,, Scarlett, uklidni se. Chápu, že jsi teď zničená, já taky. Ale zatím nic nevíme. Znáš to. Nemám ponětí, jak dlouho to bude trvat. " promluví Jason.

Zabořím hlavu do dlaní a chvíli se jen oddávám svému smutku. To nemůže být pravda... Je to má jediná rodina! Je to můj tatínek... Byl tu vždy pro mě... Nemůže... Nemůže být pryč.

,, Můžu ho vidět? " zeptám se roztřeseně.

,, Nevím. Zákonně nemůžeš, ale myslím, že ti to Jefferson dovolí. " Ovšem. Tátův šéf.

Náhle se mi dech zadrhne v hrdle.

Až teď mi dojde, co to pro mě znamená. Nemám žádné jiné příbuzné. Žádnou tetu, ani babičku.

Oni mě dají do dětského domova.

,, Dají mě do domova, že jo?! " 

,, Asi ano. " řekne smutně Jason.

Zoufale si projedu rukama vlasy. ,, Ne, musí tu být jiná možnost. Nějak se to určitě dá vyřešit... "

,, Scarlett.. "

,, Mohla bych se o sebe postarat sama, nebo... Nemohl by sis mě vzít ty? Já... Nedělala bych žádné problémy- vše bych si platila sama... Nebo- "

,, Scarlett. "

Zvednu k němu zoufalý pohled.

,, Já nechci.... Nechci do Domova... " rozvzlykám se. Vše na mě dolehne. Strčí mě do domova plného lidí, které neznám, pro které budu jen pobavení. Budou mě tam šikanovat.

Věděla jsem jak to chodí. Moje kamarádka v domově byla. Jess byla adoptovaná.

Jason se zvedne a jde ke mně, ale já prudce vstanu a rozběhnu se ze dveří. Musím pryč. Zaslechnu své jméno, ale neotáčím se, ani nezpomalím. 

Za běhu z batohu vytáhnu mobil a napíšu Jess esemesku.
Sejdeme se na Místě. Do třídy už nejdu.

Místo byla část velkého parku, kde jsme se vždy scházely. Už ani nevím, proč jsme tomu začaly říkat tak originálně.

Doběhnu na zastávku a nasednu na trolejbus č.59

Vyčerpaně si sednu a zavřu oči. Jenže se mi hned vybaví vzpomínky na otce.

,, Lett, musíš tu pistoli držet pořádně. Soustřeď se. "
,, Ale mě to prostě nejde." zasténám.
,, Něco ti teď řeknu, Lett. Dobře mě poslouchej. Nikdy, ale opravdu nikdy se nevzdávej. Dokážeš všechno, stačí chtít. A nevzdávat se. Naděje je to nejdůležitější. Když máš naději, nikdy neprohraješ. Slib mi, že se nikdy nevzdáš."
,, Slibuji. "
Usměje se na mě a dá mi pusu na čelo. Potom mi znovu nasadí sluchátka a ukáže na terč.
Odhodlaně se na něj podívám a vystřelím. Kulka se zaryje přesně doprostřed.