Dangerous game

Phone Call

Vzbudí mě zvonění telefonu. Jess.

,, Co blbne, vždyť je teprve - " řeknu si pro sebe, ale potom můj pohled padne na hodiny.

,, Zatraceně!! " zakřičím a prudce se posadím. Odhodím ze sebe přikrývku a zběžně se rozhlédnu. Nikdo tu není. Jen prázdná kancelář.

Husté hnědé vlasy si stáhnu do culíku- po téměř tříhodinovém spánku je mám hrozně rozcuchané.

Rozrazím dveře a vyběhnu ven. Zmáčknu tlačítko přijmout a okamžitě zaslechnu Jessičin rozrušený hlas.

,, Proboha, kde jsi? Co se stalo? Čekám tu už tři čtvrtě hodiny!! "

,, Promiň, usnula jsem, protože... " hlas se mi zlomí, když si vzpomenu, co se stalo. Vybaví se mi otcovo zubožené tělo a vše předtím. Na tvářích ucítím slzy. Mám chuť na sebe zařvat, abych se vzpamatovala. Musím se vzchopit!

,, Scar? Jsi v pořádku? Kde jsi? " Její hlas nyní zní starostlivě.

,, Já.... Dej mi čtvrt hodiny. " odpovím vyhýbavě. V pořádku teda moc nejsem.

,, Mám ti jít naproti? Kde teď jsi? "

Vběhnu mezi první stromy parku. Stanice moc daleko neleží.

,, Za chvíli u tebe budu, nemusíš. " řeknu a ukončím hovor. Vysvětlím jí všechno později

Za běhu přemýšlím, co jí vlastně řeknu. Nesnáším, když brečím před lidma. Připadám si potom slabá. A já nenávidím, když jsem slabá. Ale jsem si jistá, že slzy neudržím.

Ani nevím jak, ale najednou už vidím známé stromy a když se dostanu ještě o kousek blíž, uvidím i Jess.

Když mě zahlédne, zamává a vyjde mi naproti.

,, Scar, díky bohu!! Už jsem si fakt myslela, že tě unesli, nebo co... " zarazí se. Určitě je vidět, že jsem brečela.

,, Co se stalo? " zeptá se a obejme mne.

A než se naděju, už jí všechno povídám. Začnu u Jasona, pokračuju navštívením Jeffersona. Prostě všechno. Slzy mi tečou proudem, když jí popisuju tátovo zpustošené tělo.

,, Můj táta je mrtvý... " pláču. ,, A já vyšiluju... Oni mě chtějí dát do dětského domova, Jess!! Já- já nemůžu!! Nevím, co budu dělat... " vzlykám.

Jess už taky brečí. ,, Proboha.... Je mi to tak líto... Ale do domova tě dát nemůžou! Něco vymyslíme, dobře? Vezmu tě domů, ano ? Vezmeš si tam pár věcí a půjdeš k nám... Jsem si jistá, že Teresa tě nikam neodvede. Nenajdou tě. Nedovolím jim tě tam odvést. To ti slibuju. " zašeptá.

Jess mě drží v objetí tak dlouho, dokud se alespoň trochu neuklidním. Vzlykám a pláču tak, jako snad nikdy předtím. Proč se to muselo stát?!

Terese, její adoptivní matce věřím. Jsem si jistá, že mi pomůže. Ale...

,, Nevím, jestli chci domů. " řeknu. ,, Nemohla bych si od tebe prostě něco půjčit? "

,, Samozřejmě. " pokusí se Jess o úsměv.

Společně se rozejdeme k jejich domu.

Cestou přemýšlím.

Ještě dnes ráno byl můj největší problém test z chemie. A teď? Za chvíli po mě půjde sociálka, můj táta je mrtvý.... A nejen mrtvý. Byl zavražděn. Doufám, že brzy zjistí, kdo to udělal. A až to zjistí, tak toho hajzla donutím litovat toho, že se vůbec narodil.