Dangerous game

Unexpected

Nervózně jsem se dívala na zrezivělý kov, který byl kdysi zřejmě žebříkem, a přemýšlela, jestli je to opravdu dobrý nápad.

Měla jsem to všechno perfektně promyšlené : do budovy se dostanu požárním žebříkem u zadního vchodu, do Jeffersonovy kanceláře díky paklíči a pak už jen popadnout spis.

Ale jak se zdálo, můj plán kolaboval už u toho žebříku.

Nedůvěřivě jsem zkusila vylézt na první příčku a trochu poskočila, abych si ověřila, zda bude bezpečné tam vylézt.

Uslyšela jsem zvláštní zvuky, ale příčka zůstala na místě.

Pokrčila jsem rameny. No tak to hold risknu, no.

Začala jsem lézt vzhůru a snažila se nevnímat nepříjemné zvuky. Pohlédla jsem dolů. Co se stane, když člověk spadne z deseti metrů? To není moc, takže bych to měla přežít, ale stejně...

Zatřepala jsem hlavou. Takhle nesmím uvažovat. Musím to zvládnout.

Kvůli tátovi.

Zhluboka jsem se nadechla a obrnila se proti všem těm děsivým představám. Výšky mi nikdy nevadily, vlastně jsem je vyhledávala. Vždy jsem vylezla na ten nejvyšší strom, který se v okolí nacházel a potom jsem vydržela na jeho vrcholu sedět třeba i hodinu a pozorovat okolí.

Ale nutno poznamenat, že u stromů nejsou děsivé polorozpadlé žebříky.

Konečně jsem ve tmě spatřila střechu. Zrychlila jsem tempo, protože jsem nehodlala být na tomhle smrtonosném nástroji o nic déle, než jsem musela.

Když jsem konečně vylezla na poslední příčku a z ní na střechu, spokojeně jsem se usmála a zahleděla se na noční město. Byly dvě hodiny v noci,ale i tak většina Atlanty zářila.

Ještě chvíli jsem si užívala výhled a potom jsem se vydala k malému okénku, které by člověk, co nevěděl že tam je, vůbec neviděl.

Sklonila jsem se k němu a otevřela ho. Nebylo potřeba ho zamykat. Nikdo cizí nevěděl, že tam je. Dokonce ani na plánech nebylo.

Protáhla jsem se dovnitř a hned zapnula baterku. Byla jsem na půdě, kam se bez ladu a skladu házely všechny různé předměty. Kdybyste pořádně hledali, určitě byste našli nějakou tu vražednou zbraň.

Pamatovala jsem si, jak sem jednou přišla inspekce a málem je z toho kleplo. Táta se potom bál, že všechny propustí, ale nakonec jim jen řekli, že to musí uklidit.

Samozřejmě se to ale nikdy nestalo.

Otevřela jsem dveře,sešla schody a objevila jsem se v hlavní chodbě pátého patra. Doběhla jsem k výtahu a sjela do patra, kde měl kancelář Jefferson.  Vydala jsem se k ní a škodolibě se usmála. To si vážně myslel, že budu věřit, že se můj táta zabil? Já mu ukážu. Jediné, co potřebuju je pitevní zpráva.

Při tom pomyšlení se mi ale přejede mráz po zádech.

Snažím se na to zapomenout a vyndám paklíč. Můj táta jeden měl, někdy ho používal do práce. A já s Jess jsme.... No, řekněme rády viděly zadání písemek ještě před testem. Takže jsme ho vzaly. A zapomněly vrátit. Teď jsem za to byla hodně vděčná.

Vstoupím do kanceláře a rozhlédnu se. Uvidím jednu celou stěnu pokrytou zásuvkami s pár písmeny abecedy na každé z nich. Najdu šuplík s písmeny G, H, I a vytáhnu ho.

Zarazím se.

Je to opravdu hodně spisů.

Otráveně vydechnu a začnu se jimi přehrabovat.