EXISTENCE

Nevědět

We go together, we change the weather,  you and me, znělo mi při snídani v uších. Hrozně ráda jsem po ránu poslouchala hudbu, jelikož takhle brzy nikdo nevstával a nebylo s kým se bavit. Táta pracoval až od devíti a mamka byla na mateřské s mojí mladší sestřičkou Eliškou. Sklidila jsem cornflaky do police a mléko do lednice a odešla jsem do pokoje vybrat si oblečení. Po dlouhém váhání jsem vytáhla džíny, černé triko a červenou džízku. Svůj vzhled jsem doladila červenou rťenkou a rychloschnoucím červeným lakem. Docela mi to slušelo, červená byla moje barva. Na rameno jsem si hodila tašku:

„Klíče mám, mobil mám, peněženku taky," odříkala jsem jako básničku. Kývla jsem na sebe do zrcadla v chodbě, otočila jsem se k odchodu a... otočila jsem se zpět k zrcadlu. To není možný! Moje červená bunda byla zmuchlaná.

„Doháje," zašeptala jsem a s rychlostí blesku jsem doběhla ke špajzu, ze kterého jsem vytáhla žehlicí prkno a naší starou žehličku. Kvůli postarší pomalé žehličce jsem se ještě stihla koukat okna a sledovat našeho mladého (a i milého musím poznamenat) souseda, který se nedávno přistěhoval. Právě seděl na verandě, snídal a četl si noviny, jak idylické. Já jsem žehlila zmuchlanou bundu.

„Kde vězíš?" přivítala mě moje parťačka přešlapujíc na zastávce.

„Promiň, měla jsem nějaký zádrhel." Protočila oči v sloup a objala mě.

„Musím ti vyprávět o Tomovi," mrkla na mě. Tom, Nikči věčná platonická láska.

„No?" Čekala jsem, že začne něco o tom, jak si psali a jak je roztomilej či že přidal novou fotku na instagram.

„Nastup, řeknu ti to v tramvaji." Postrčila mě dovnitř.

„No? Nenapínej mě, má nový sestřih?" Culila jsem se na ni.

„Když nad tím přemýšlím, tak asi jo," zamračila se, „ale chtěla jsem ti říct, že jsme spolu šli ven a že...dobře líbá." To mi vyrazilo dech.

„Děláš si srandu?" Nevěřícně jsem na ní zírala. Tom se líbil Nikče už šest let, vlastně asi od té doby, co jsme se začali v Sekundě kamarádit. Samozřejmě mezitím chodila asi s dalšími třema kluky, ale pokud by se v té době na ní Tom třeba jen hezky podíval, z přítele by se rázem stal bývalý.

„Přinesl mi lilie," chlubila se, „že prý jsou symbolem krásy, tak bych je měla mít." Chvilku se odmlčela „Proč jsem vlastně tak úžasná?" Pohodila žerovně vlasy na znamení své neodolatelnosti.

„On ti přinesl - " Mikulášské náměstí, oznámila tramvaj, vystoupili jsme.

„Jo přinesl."

„A jak... jak se to stalo?" zakoktala jsem.

„V pátek po škole jsme se potkali v nákupáku a nějak jsme se tam zakecali a prostě mě pozval ven."

„Bože, to je úžasný," vydechla jsem. „To ti tak přeju!"

„Díky. A co Aleš?" Můj kluk. Začali jsme spolu chodit před čtvrt rokem. Asi to nebyl ten pravý, ale bylo fajn někoho mít.

„Po škole ti to povyprávím." Otevřela jsem masivní dřevěné dveře a vyšla vstříc novému školnímu dni.

„Kdo z vás ví, kolik je výsledek příkladu A?" zeptala se matikářka a pozorovala, jak celá třída jen tupě zírá.

První hodina v pondělí ráno, takhle to u nás vypadalo dost často. Třetina nevěděla, kde jsme, druhá třetina nevěděla nic a třetí byla líná zvednout ruku.