EXISTENCE

Útěk

Voláný účastník hovor nepřijímá...

Tato jednoduchá mi právě zlepšila celé odpoledne. Možná je to nečekaná reakce na odmítnutý hovor, ale to nevíte, kdo byl ten volaný účastník. Kdybyste znali mojí matku, pochopili byste. Dala jsem si mobil zpět do kapsy a s úsměvem jsem se podívala zpět na kamarádku.

„Nebere to."

„Sváťo!"

Zkusila jsem si stoupnout, ale ve stejnou chvíli mi projela nohou ostrá bolest.

„A co já mám teď s tebou a tím kolenem dělat?" zeptala se zničeně.

„Promiň, já se za chvíli zvednu. Mamka pro mě jezdit nemusí." V tu chvíli mi cinkla esemeska.

Jsem teď na kafi, nemůžu.

Ukázala jsem zprávu Emně, ta se zamračila, byla ale už zvyklá, tak ji to nevyvedlo z míry.

„Táta by nepřijel?"

„Nepřijel."

Chvilku bylo ticho, pak Ema vytáhla svůj mobil a než jsem ji stačila zarazit, už jsem ji slyšela telefonovat s jejím tátou: „Sváťa si zase vyhodila koleno, ale paní Krotká nemůže a měly jsme jít ke mně na návštěvu, prosím mohl bys přijet?" skoro až šišlala. Potřebovali jsme ho. On by ale přijel, i kdyby na něj mluvila tím nejhlubším hlasem.

Emin táta byl podle mě dokonalý. Viděla jsem ho jen třikrát; poprvé, když Emu vyzvedával ze školního výletu, podruhé, u nich doma, když jí nadšeně ukazoval, že si koupil ukulele a nutil Emu, aby s ním zpívala, že prý mají šanci dostat se do talent show a potřetí, když se mamka rozhodla setkat s Eminými rodiči. Celý večer byl úžasný. Myslela jsem, že se všichni dobře bavili. Když ale odešli, moje matka poznamenala, že je ten jejich táta je neskutečně sebestředný a vlezlý.

„Rád pomůžu," ozvalo se z telefonu. Ema si oddechla a poděkovala.

***

„Sváťo, proč brečíš?"

Mlčela jsem. Myslela jsem, že důvod mého pláče byl zjevný. Sedím u anesteziologa v čekárně, v pátek jdu na operaci kolene, a pak nejmíň dva týdny nemůžu nic dělat. Jenže moje matka má v sobě asi tolik empatie jako Sheldon Cooper.

„Svatavo, já už fakt nevím. Dělám pro tebe první poslední, tenhle týden jsem s tebou byla u tolika doktorů, že bych je nespočítala a ty furt sedíš a lituješ se." Na chvíli se odmlčela, aby se na mě vyčítavě podívala a pokračovala: „Já kvůli tý tvý hnátě nemůžu jet na víkend pryč a doufej, že mě nevyhodí v práci, kvůli mojí nedocházce." Absenci, pomyslela jsem si. „Jo a nestíhám tě navštívit, nebudu si kvůli jedný noci v nemocnici brát zase volno."

Asi v půlce jejího proslovu vstoupila do čekárny usměvavá slečna, sedla si naproti nám a koukala do mobilu. Přála jsem si být na jejím místě. Být tu bez mámi. Jenže od plnoletosti mě dělily ještě dva roky.

***

„Tak tohle je Ondra, mami." Stála jsem v obýváku a nadšeně jí představovala mého kluka. Byl z toho setkání trochu ve nervózní a já samozřejmě taky. Ubezpečovala jsem ho i samu sebe, že všechno bude fajn, že se mamině bude určitě líbit. Dokonce jsme se oba na to setkání připravili. Měla jsem na sobě nové bledě modré šaty a Ondra černé tričko a slušivé džíny.

„Dobrý den," odsekla a nadzvedla obočí. „Tak si pojďte sednout, máme kuře na paprice," pokynula ke stolu. Ondra se usadil a já jsem šla do kuchyně, abych pomohla přinést jídlo na stůl.

„Mami, tak co na něj říkáš?" otázala jsem se netrpělivě. Doufala jsem, že bude pyšná, že jsem si našla takového kluka.

„Co studuje?" odpověděla mi otázkou a vyhýbala se očními kontaktu.

„Studuje dopravku, bude jezdit s kamiony v Německu." Neodpověděla.

„Je moc milej a chytrej," povídala jsem dál. „Má brigádu a už si našetřil nějaký peníze. Mám ho moc ráda."

„Zkus si najít někoho, kdo bude schopný tě uživit." Otočila se, Ondra stál ve dveřích, vypadal zničeně. Ona jen naštvaně zabouchla troubu a odešla do ložnice. Ondřej na mě kývl a podíval se k východu. Pokrčila jsem rameny, ale to už mě táhl ven.

„Nechtěl jsem vás poslouchat, chtěl jsem se zeptat, jestli nechcete nějak pomoct," začal konverzaci. Už hodinu jsme bloumali beze slov parkem. Nechtělo se mi mluvit, jemu taky ne.

„Nic si z toho nedělej, ona je prostě taková."

„A proč je vlastně taková?" zeptal se se skutkem v očích.

„Jako proč je moje matka taková mrcha?"

„To jsem tím nemyslel."

„Ale já jo." Nemělo cenu si nic nalhávat. Moje matka byla mrcha. A jaká. Už dlouho jsem ji před sebou omlouvala a nechávala se ztrapňovat a manipulovat. „Vlastně ti ani nevim."

„Je mi to líto," podíval se na mě a lehl si na zelený koberec trávy.

„Nemusí, za chvili už budeme bydlet spolu," zazubila jsem se a přisedla si k němu. Zrovna zapadalo slunce, vál jarní vánek, Ondra moc hezky voněl a moje problémy najednou nebyly moc důležité.

„Taky už se těším."

***

„Jeho si teda nevezmeš!" křičela na mě. Byl duben, přesně tři dny po mých osmnáctých narozeninách. Věděla jsem, že musím odejít, co nejdřív. Všechno bylo domluvené, před svatbou jsem měla bydlet s Emou na bytě a po svatbě se přestěhovat do Prahy a začít nový život s Ondrou. Nemohla jsem se dočkat.

„A proč bych jako nemohla?"

„Prostě si ho nevezmeš. Vždyť tě ani nemůže uživit. Chodí na Dopravku! Jsi fakt naivní."

„Proč jsi taková kráva?" vypadlo ze mně. Možná jsem to neměla říkat, ale když jsem to vyslovila, přišlo mi, že mi z ramen odpadla obrovská tíha. Rázem jsem se mohla narovnat.

„Co jsi to řekla?"

„Jsi kráva," konstatovala jsem klidně, „jsi sebestředná, namyšlená," vyjmenovávala jsem chladně. Držela jsem tyhle myšlenky v sobě už moc dlouho. Nešlo to zastavit. Hlavou mi letěli vzpomínky na všechny křivdy, které jsem kdy musela trpět. „Jsi hrozná." Naposledy jsem se nadechla s intencí zničit. „Jo a nesnáším tě."

Rozbrečela se.

„Na tohle divadlo nemám energii. Nebudu tě litovat. Už ne." Zabouchla jsem za sebou dveře v ruce sbalenou tašku. Najednou mě ale opustil všechen adrenalin. Co jsem to udělala? Z očí se mi hnaly vodopády slz. Nohy mě už neudržely, podlomily se a já se jsem se sesunula na naší starou pošlapanou rohožku s nápisem Vítej.