Jednokřídlý

Princové a princezny

Stejně tak, jak se po čase mění suchá koryta řek v plná, i jednokřídlý se změnil. Z Jasiriho, té malé, bílé a chlupaté mňoukající kuličky, se stával odvážný lvíček, který rád zkoumal území své smečky. Měl krásné, tmavě modré oči po své milující matce a duši bojovníka, po otci, kterého nikdy nepoznal. Avšak, jak Keila předpověděla, jednokřídlý neměl lehký život. I přesto, že se k němu dospělí okřídlení chovali hezky, to samé se nedalo říci o jejich lvíčatech.

„Koukni!“ Ozval se hlasitý smích. „Křidýlko nám zase hapal!“ Jasiri ležel schoulený pod malým srázem a jeho jindy upravená, čistě, bílá srst byla teď ušpiněná od prachu. Na kopci před ním se smáli dvě černá lvíčata. „Mňoukal jako mimino!“ Zvolal znovu jeden z nich. „Jednokřídlý!“ Vykřikl posměšně jeho bratr. Oba byli syny Scare, hlavní okřídlené celé smečky. Apoli, Mari a jejich nejmladší sourozenec Tekhi se stali princi na jejich skále. Samozřejmě to nebyl skutečný titul, ale ve smečce si je velice považovali a chovali se k nim s tou největší důstojností. Avšak jediný, kdo si to z těch třech zasloužil, byl Tekhi. Nejmenší z bratří, s pronikavě žlutýma očima, vždy hodný a nápomocný. Ne jako jeho sourozenci. Apoli, modroočko s rozvernou povahou, a Mari, se stejně modrýma, zlobivýma očima, neměli celé dny nic lepšího na práci, než si utahovat z lvíčete, kterému život moc hezkého nenadělil.

„Jsem Jasiri!“ Sebral odvahu bílý okřídlený a zaprskal na ně. „Pozor. Ono se nám to zlobínkuje!“ Zašišlal Mari a Apoli se dávivě zasmál. „Asi bychom měli to mrně naučit jak se chovat k princům.“ Seběhli po svých malých packách až dolů k Jasirimu. Ten se naježil a vycenil své zuby. „Nejste princové! Jen si na to hrajete! Skuteční Thaesi a Thaesia jsou v CiAru, na královském hradu!“ Vrčel na ně. „Ale my jsme princové Okřídlené skály.“ Řekl Apoli významně. „A ty nás budeš poslouchat!“ Dotkl se packou Jasiriho černého čumáčku tak prudce, že ho spíše uhodil. „Nejsem nic míň než vy!“ Nedal se Jasiri a vypjal hrdě hruď. „Vždyť máš jen jedno křídlo!“ Posmíval se Mari. „Nikdy nebudeš létat!“ Jednokřídlý se smutně ohlédl dozadu a tiše si pro sebe povzdechnul. Měli pravdu, ale nemít vše přece ještě není konec světa. Alespoň tak mu to říkala maminka. Nezáleží na tom kdo jsme, ale kým jsme. „Můžu rychle běhat.“ Mávl ocasem a narovnal hlavu. „Pff…“ Máchl křídli Apoli. „Já budu ten nejlepší letec v celém CiAru. A budu ti mávat packou z oblohy, až se budeš belhat na zemi.“ Mari vyprskl smíchy. Jasiriho jeho slova nesmírně bolela, ale nemohl s tím nic dělat, jen smutně svěsil uši. „A víš co? Možná jsi něco jiného, než co si myslíš.“ Přestal se smát Mari a podíval se na něj. „Sku… skutečně?“ Otázal se bílý lvíček s nadějí, že mu řekne něco hezkého, což ovšem nikdy neudělal. Černý okřídlený kývnul. „Vypadáš jako holka!“ Tentokrát se už zase smáli oba modroocí.

Jasiri na to neměl co říci. Věděl, že stejnou barvu jeho kožíšku nosí okřídlené, ale jemu to nikdy nevadilo. „Ale nejsem.“ Řekl jim klidně. Ti dva ho zřejmě chtěli zcela potopit a tak přitvrdili. „Ani nemáš tátu!“ Vykřikl Apoli a bílé lvíče zatajilo dech. Nikdy svého otce nepoznal, ale moc mu chyběl. Určitě by si na něj nikdo takhle nedovoloval, kdyby tu byl. „Já se ani nedivím. Kdo by takovou jednokřídlou holku chtěl! Tvůj táta se za tebe určitě tak styděl, že raději od tebe a tvé mámy odešel!“ Zrovna v ten moment, kdy Jasirimu automaticky cukla tlapka, a chtěl dát Apolimu jednu do čumáku, zavolal na ně, jindy jemný a laskavý, naštvaný hlas. „To už stačilo!“

Ze srázu k nim seběhla Leethi, jediná dcera Elisi s kaštanově hnědýma očima. „Nechte ho být.“ Takhle obvykle končila zábava dvou černých bratrů. A dnešek nebyl výjimkou. „Máš tu prince, co tě jde osvobodit, princezno!“ Zasmál se Apoli směrem k Jasirimu. „A nemělo by to být naopak?“ Hihňal se jeho bratr Mari, když oba dva běželi do savan, daleko od nich. „Pitomci…“ Zamračila se za nimi Leethi, zatímco se jednokřídlý narovnal a vesele mávnul ocáskem nad tím, že ji vidí. „Děkuji.“

„Jsi v pořádku Jasiri?“ Usmála se na něj lvíčenka, byla tak líbezná, hodná a sněhurkově bílá a sladká jako cukr, zkrátka radost pohledět. On ji chtěl mile odpovědět, ale poté se zaměřil na její kožíšek a vybavilo se mu vše, co dnes  Apoli s Marim řekli. Povzdechl si. „Já nikdy nebudu jako ostatní…“ S těmito slovy se ke lvíčence otočil zády a odcházel pryč za svou matkou. „Jasiri!“ Zavolala za ním Leethi, ale on už ji neslyšel, nebo spíše nechtěl. Lvíčenka se smutně posadila na zem a obmotala ocas kolem tlapek. „Jsi mnohem lepší, než oni…“ Zašeptala tiše se slzami v očích.

(Obrázek - http://nd06.jxs.cz/721/831/1084e71152_100327540_u.png )