Jednokřídlý

S maminkou

Jasiri se smutně loudal k jeskyni, kde na něj čekala jeho maminka. Bílá okřídlená se dlouze protáhla a pohlédla na svého syna krásnýma, tmavě modrýma očima, tak jak to uměla jen ona. „Miara, zlatíčko." Posadila se a ustaraně sklopila uši při pohledu na něj. „Copak se děje?" Bílý lvíček k ní došel a letmo se otřel o její pravou packu, aby sám sebe utěšil. Nezavrněl, neusmál se. „Maminko," Povzdechl si tiše. „proč se mi ostatní smějí? Proč mě nemají rádi... je to proto, že jsem ošklivý?" zabořil malý černý čumáček do její srsti, čekajíc, pln strachu, na odpověď.

„Jasiri...," jeho matka ho vzala něžně do své náruče a lehla si s ním na teplou zem. „Co to povídáš. Nejsi ošklivý. Jsi můj malý hezký lvíček, můj princ, kterého moc miluji." Usmála se na něj, měla nádherný a dokonalý úsměv, tak konejšivý, upřímný a plný lásky. „Ale Mari s Apolim říkají něco jiného," mňouknul smutně Jasiri. „říkají mi jednokřídlý, a že vypadám jako holka..." vzlyknul a jeho očička se zaplavila slzami, když se podíval na svá záda, kde mu chyběla velice důležitá věc do páru. „A také to, že... že... nás tatínek opustil, protože se... za mě styděl..." rozplakal se u maminky a smutně naříkal. Talia ho jemně hladila packami a tiše vrněla.

„Apoli ani Mari nevědí, co mluví," snažila se ho uklidnit, když čistila srst na jeho obličeji, mokrou od slziček. „mají moc špatnou vlastnost, ty jsi mnohem lepší. Hodný, všímavý, chytrý a laskavý." Jasiri se na ní podíval. „Ale proč jsou na mě takoví, když jsem hodný?" Nechápal to a snad ani jeho maminka. „Někteří tvorové jsou zlí," vysvětlila mu. „ale všichni přece nejsou jako oni, nebo ano? Co třeba Leethi?" usmála se a blízla své utrápené lvíče s nadějí, že alespoň ta malá lvíčenka by se mohla jejího synka zastat. „Ta je hodná," rozzářil se lvíček, jakmile si na ni vzpomněl a slzy, jakoby samy ustoupily. „Tak vidíš," zavrněla. „pamatuj si, že se nikdy nesmíš přidat k těm, kteří jsou zlí. Musíš být přesný opak, aby k tobě všichni vzhlíželi."
„A měli mě rádi?" Jasiri ji doplnil a naklonil hlavu na stranu, Talia souhlasně wroukla. „Musíš se chovat vždy správně."

Maminčina slova malého okřídleného znovu povzbudila a dodala mu sílu i odvahu. Slunce začínalo pomalu zapadat a zbarvilo tak oblohu postupně do nachově růžové, která přecházela ve fialovou a postupně tmavla. „A mamí?" mňouknul po dlouhé době spokojeného vrnění jich obou lvíček. „Ty se za mě nestydíš?" bál se jak odpoví a lehce proto stáhnul ouška dozadu. Talia se mu podívala do očí. „Jsem na tebe tak hrdá, jak jen matka může být. Tak, jako se král chlubí svou korunou nebo noční nebe zářivými hvězdami. Přesně tak... se tebou chlubím já." Na obloze se krátce na to začaly objevovat svítivé a blyštivé puntíky, poslové noci. Jasiri tiše zavrněl při pohledu na ně i maminku. „Ale tatínek se za mě styděl, že ano? Proto odešel... a nechal nás tady. Kdybych se nenarodil, tak by tu s tebou ještě byl...," povzdechnul si nešťastně, jakoby to celé měla být jeho vina.

Talia vzhlédla k obloze. „Nebyl by tu se mnou, zlatíčko...," pousmála se na něj smutně. „A kde by jinde byl?" zajímal se její syn a utápěl se v očích své milované matky. „V říši andělů." Pověděla mu tiše a odmlčela se. Jasiri zprvu nechápal, co mu tím chtěla říci, ale v jejím hlasu rozpoznal zvláštní smutek a bolest. Bolest, která nikdy nezmizí ze srdce věrné lvice. Položil jí svou hlavu na její packy a zavrněl. „Já se o nás postarám, maminko. A je mi jedno, co ostatní říkají," otřel se o ní a drcnul do její tlapky lehce čumáčkem. Když oslovená sklonila hlavu, zaměřila se na jeho ocásek, který ležel za Jasirim natažený jako provázek Bez kormidel. „Můj malý princi...," blízla ho Talia se slzami štěstí v očích. „jsi tak moc statečný a snad ještě hodnější," objala ho a lvíček u ní spokojeně zavrněl. „jen nezapomeň, že i kdyby se celý svět obrátil proti tobě, já tě budu navždy milovat, synáčku."