Jednokřídlý

Lež

(Pro případ, že by se vám nenačetl obrázek: http://nd06.jxs.cz/440/197/aab814236f_101706174_o2.png)

Dny plynuly jako voda a Jasiri už si z posměšků a vtípků, mířených přímo na něj, nic nedělal. Když mu bylo smutno, stulil se ke své mamince a nebo běhal venku s Leethi, tou nejlepší kamarádkou, kterou si jen mohl přát. I s jedním křídlem si dokázal užívat života na plno, stále s úsměvem na tváři, bez jakýchkoliv negativ. Snad až s výjimkou Mariho a Apoliho, kteří i nadále hledali příležitost, jak by ho před sněhovou lvíčenkou úplně znemožnili a potopili. Kdo by řekl, že pár ostře podaných vět dokáže způsobit takové neštěstí a tragédii. Slova nám mnohdy dokáží ublížit více, než dobře mířená rána a jiné fyzické napadení. Šrámy na duši se hojí jen těžko... a tak pomalu.

Jednoho dne, když byl zrovna Jasiri u napajedla západních hranic Okřídlené skály, společně s Leethi, se kterou si hrál a skotačil ve vodě, se stalo něco, na co žádný okřídlený, který v tu dobu žil, nikdy nezapomene. Nebe bylo blankytně modré, jeho monolitnost narušovaly jen nadýchané mráčky, které vypadaly na obloze jako cukrová vata nebo ovečky, pasoucí se na louce. Teplý vzduch obklopoval celou savanu a tak nebylo divu, že se ke zdroji vody přišla schladit i další mláďata. Naneštěstí pro jednokřídlého to byl právě Apoli s Marim.

„A hele!" zvolali snad oba najednou, když viděli, jak se Jasiri s Leethi ráchají v dlouhém korytu napajedla, přičemž vypadali velice uvolněně a šťastně. Výrazy jejich tváří i samotný postoj těl obou lvíčat se okamžitě změnil, jakmile ty dva uslyšeli. „Podívej, brácha, nepřijde ti divné, že se ten malý ještě neutopil?" smál se Apoli. „Hmmm no jo! Divím se tomu. Možná, že má to jeho jedno ubohé křídlo skrytou energii a dokáže ho nadnášet!" přidal se k němu jeho bratr a společně si Jasiriho zase dobírali. Ten jen sklonil hlavu dolů, dívajíce se mlčky na svůj odraz, co se vlnil na hladině. Hlavou mu běhala spousta myšlenek o něm samotném.

„Náhodou jsme si to tu moc užívali," ozvala se náhle Leethi. Působila sebejistě a odhodlaně. „Tedy do té doby, než jste přišli vy, ovšem," pokračovala a schválně si dávala záležet, aby v jejím hlase šlo vyčíst to největší pohrdání. „Dokážete zkazit všechnu legraci, není divu, že jste černí! Nosíte smůlu." Malá lvíčenka si teď velice troufala, svými slovy se nedotkla jenom těch uhlíkových lvíčat, avšak i všech samců okřídlených, jelikož nosili stejnou barvu kožichu. Každému by však došlo, že myslela pouze jako vtip a pokus o to, aby Apoli s Marim zakusili to, co sami podstrkovali malému Jasirimu. Ten se po Leethině proslovu vesele zasmál, byl tolik vděčný za to, že se ho jeho kamarádka zastala a tiše pro ní zawrněl. Vděčně a přátelsky.

„My nosíme smůlu?" vypískl Apoli rozezleně. Oběma okřídleným lvíčatům ve vodě bylo jasné, že si to bratři nenechají jen tak líbit. Mari zavrčel a rozběhl se přímo za Leethi, následovaný svým sourozencem. „Co jsi to o nás řekla?" zeptal se řečnickou otázkou Apoli, když lvíčenku obklíčili. „My prý nosíme smůlu? Myslím, že se díváš na špatná lvíčata nebo spíše... špatná křídla?!" otočil svůj pohled na bílého lvíčka za nimi. Jasiri naježil srst na svých zádech, aby vypadal opticky větší a zasyčel na ně. „Co ty jsi to za šelmu. Syčíš jako nějaký had! To on nosí smůlu, ne my dva! Divím se, že máš ještě křídlo, Leethi. Aby ti neupadlo, když se s ním tak moc kamarádíš, jako se to stalo jemu."
„Mě žádné křídlo neupadlo! Narodil jsem se tak!" bránil se Jasiri, zahanben vším, co mu jedno z dvojčat řeklo. „Ach ano, to tvoje matka včera také mňoukala té naší o tvém postižení," zasmál se Mari.

To Jasiriho docela uzemnilo. „Moje... moje matka? Co vám o mě řekla?" vyhrkl nevěřícně, nastražil uši a popošel ve vodě blíž k nim. Když se opět zastavil, kolem jeho pacek se ještě nějakou chvíli točily kroužky malých vírů, které svými pohyby způsobil. Černé lvíče pochopilo, že narazilo na téma, o kterém se bude moci rozpovídat více a vůbec nezáleží na tom, zda řekne pravdu. „Nevím, tvrdila spoustu věcí," pověděl nezaujatě a mrkl na svého bratra, aby se k němu připojil a hrál s ním tuhle hru. „Ach, ano," zazubil se tedy Apoli, který ač nebyl moc chytrý, vždy pochopil situaci, pokud se jednalo o nějakou lumpárnu, a mrsknul ocáskem pod hladinou. „Tvrdila, jak jsi slabý, že tě musí pořád bránit a že už ji to vůbec nebaví. Záviděla naší matce nás dva a Tekhiho, protože za tebe se prý musí jenom stydět," pokrčil znechuceně svým čumáčkem. „Kdo by se nestyděl za tak obludné stvoření..." odfrknul si hlasitě, jako nějaký kůň.

V tu chvíli Jasiri ztuhnul, zcela omámen a zrazen tím, co právě slyšel. Jak mu tohle maminka jenom mohla udělat? Říkala mu, že k sobě patří, že vždy bude na jeho straně a postaví se za něj. Lhala mu? Skutečně se za něj tolik styděla? Musí to být pravda... kdo by se za něj nestyděl. Nad tím vším uvažoval a jeho oči se zaleskly smutnými, lvíčecími slzami, které se chtěly drát ven. On jim to však nedovolil. Zběsile zatřásl hlavou, aby ze sebe shodil všechny nynější pocity a zle se zamračil na celý svět. Jeho bílé, pichlavé vousky se nervózně zacukaly blízko jeho tlamičky. Chvíli ve vodě přešlapoval, díky své nervozitě, způsobené právě zjištěnými věcmi, ale nakonec se rozhodl, že to vše poběží říct mamince. Avšak teď to nebudou Apoli s Marim, lvíčata, která mu každý den sužovala život, kdo ho zradili a urazili, ale ona samotná.

„Jasiri! Ne! Oni lžou! Tvoje maminka by nic takového neřekla! Jasiri!" křičela za ním Leethi, ale lvíček ji neposlouchal, ani nechtěl. Znal teď pravdu, alespoň on sám si to myslel.

„Nech ho být! Ať si jde. Někdo mu tu krutou věc říct musel, když on sám si ji nedokáže uvědomit," zazubil se Mari, stále kroužící kolem lvíčenky spolu se svým bratrem, jako supi, snášející se na svou kořist. „Ale vy lžete! A já to Jasirimu povím!" mňoukla na svou obranu a chtěla od nich utéci. Bylo jí jasné, že by Jasiriho maminka nikdy neřekla nic špatného a už vůbec ne o vlastním synovi. Její útěk však nebylo možno uskutečnit, protože Apoli malé okřídlené zatarasil cestu. „Co..? Pusťte mě!" křikla na ně jejich zajatkyně a divoce zavrčela. „To rozhodně ne, půjdeš s námi, protože okřídlená patří k okřídleným a ne k jednokřídlému," odpověděl ji Mari se stejným zavrčením. To jeho však bylo děsivější a hrubší, než-li lvíčenčino. Tehdy dostala Leethi skutečně strach, ale i ten byl menší, než touha po tom, varovat svého kamaráda před bolestivou lží. „Jasiri! Jasiri, pomoc!" křičela zoufale na bílé lvíče, které ji neodpovídalo.