Rýmovali jsme si

2

Dorazila jsem domů a vletěla do kuchyně jako velká voda. Cestou jsem málem přišlápla ocas našemu bernardýnovi Woodymu a přepadla přes pohovku, neboť jsem se vyhýbala hracímu autíčku a traktoru, co se nám váleli na podlaze.

„Kruci!" vypísknu, a tak tak přeskočím na druhou nohu, takže se vyhnu. „Mámííí!!" zakřičím, „on je tu Barny?" Mamka stojí u sporáku a něco tam míchá. Rozčileně se na mě podívá. „Sakra, Rylen! To neumíš mluvit normálně? A jak to vypadáš?" Dá ruce v bok a natočí se ke mně celým tělem. Na jídlo najednou zapomene. „No... spadla jsem venku před barákem, tak jsem si trochu ušpinila kalhoty. No ale teď jsem se málem přerazila přes gauč! To tys tam snad nechala to autíčko?"

„Dávej si pozor na pusu!" pohrozí mi vařečkou, „jistě že ne. Přišla Carmen s Barnym."

„Zase?" povzdechnu si, ale hned se zarazím při zvuku pobaveného hlasu linoucího se ode dveří.

„Jsem velice potěšena, že nás tak ráda vidíš, sestřenko." Otočím se a uvidím Mexičanku s úsměvem od ucha k uchu, jak drží malého caparta v náruči.

„Ty víš, že vás vidím ráda," uchechtnu se, ale hned zvážním, „příště ale laskavě ukliď hračky! Ještě tu někdo přijde k úrazu!"

„Ty jsi byla vždycky přecitlivěla," mávne ruku ve vzduchu, jako by jí má výtka vůbec nic neříkala. Pak postaví chlapečka s černýma kudrnatými vlasy na zem. „Běž pozdravit tetu!"

Barny se široce usměje a odhalí tak díry v zubech a rozeběhne se ke mně. Rozpřáhnu ruce a obejmu ho. Sice mě málem zabil, ale kdo by nemiloval děti. „Nazdar, prcku!" zasměju se a vezmu si ho do náruče. „Jak se máš? Nezlobí tě tvoje mami?"

Barny se zasměje a zakývá hlavou ze strany ne stranu ve znamení, že ne. „Tak to je dobře." Postavím ho na zem a začnu se věnovat dospělým ženám přede mnou. „Co tu vlastně děláš, Carmen?"

„Děláš, jako bych tu nebyla až moc často," obrátí oči v sloup, ale poté hned nahodí její okouzlující úsměv. „Máme pro tebe zprávu."

S pozvednutým obočím se podívám na svou matku a její výraz mi prozrazuje, že to, co přijde, se mi nebude líbit.

„S tátou, Carmen a Jeffem jdeme dnes na rodinnou oslavu. Bohužel, dům tety Cecilie není zrovna vhodné místo pro děti, takže ty zůstáváš s ostatními doma a budete hlídat Barnyho."

„Co? Ale no ták! Dneska mi přijde Dorset! Navíc mi Jacob i Laura psali, že dneska oba někde přespí. Přece nechceš, abych nechala Dors na holičkách!"

„Calla! Už jsem řekla! Dorsi si tu nech, aspoň na něj budete dvě," usměje se od ucha k uchu a začne se věnovat znovu vaření. „A běž si udělat úkoly!"

Propíchnu Carmen vražedným pohledem a s mrmláním se rozejdu do pokoje. Vždycky to schytám já – prostřední dítě.

∞

Hotovo! Spokojeně jsem zavřela těžkou učebnici chemie a rozhodla se vydat do kuchyně pro něco k pití. Velké tepláky a mikina na mně plandaly a hnědé prameny mi vyklouzávaly z drdolu, ale nic jsem neřešila. Právě jsem podala nadlidský výkon v podobě soustředění se a zasloužím si už jen limonádu a čokoládu. Ach, moje sestřenice Lucía, nutriční poradkyně, by ze mě omdlévala hrůzou.

Sešlapu schody a otevřu dveře lednice, ze které vytáhnu lahev fanty. Neobtěžuji se ani vzít si sklenici a rovnou se napiju. Krásné to osvěžení. V tom mi dojde, že je tu nějaké moc velké ticho. Podezřele se rozhlédnu kolem sebe, a ještě pozorněji se zaposlouchám. Ticho? V naší šílené domácnosti? Nikdy! Zašroubuji víčko a odložím lahev na linku. „Mama? Papi? Carmen?" zakřičím, ale nic se neozývá. „Co to?" zamumlám si nespokojeně a rozhodnu se projít dům. Třeba je unesla mafie.