Jiná duše

2

Ať už mě vzal kamkoli, bylo to mnohem víc než nebe. Jedním mávnutím Mortiferovou alabastrově bílou rukou světlo kolem nás zesláblo a postupně se před námi objevilo cosi jako město. Ale žádné pozemské město nebylo jako tohle. Tady nebyly domy nebo mrakodrapy. Mnohem víc mi to připomínalo taková města, jako bylo biblické Jericho, Sodoma a Gomora nebo původní Jeruzalém. Do nekonečna sahající zeď, v jejímž středu se tyčila jediná pravidelná kupole, kterou jsem v duchu označila jako chrám - centrum města. Mortifer mi nastavil ruku a já ji s lehkým třesem uchopila. Ani mi v tu chvíli nepřišlo divné, že v Onom světě vnímám emoce i jejich fyzické projevy stejně, jako když jsem byla ve svém těle.

Pozvolna jsme kráčeli blíž k městu. Pod nohama nebyla žádná půda ani cesta. Pouze ono bílé světlo, které se v různých odstínech bílé všelijak vlnilo a kroutilo. Skoro jako bychom kráčeli po mračnech. O chvilku později jsme stanuli u obyčejné dřevěné brány s klepadlem ve tvaru holubice. Mortifer jím dvakrát udeřil do dřeva a já se musela přemáhat, abych si nezakryla uši. Zvuk, který se rozlehl všude kolem, mi projel celým tělem. Nebyl nepříjemný, to ne, ale byl tak všudypřítomný, všeprostupující a děsivý, až mě napadlo, že celou mou bytost pohltí a vyplivne jen změť milionů nesourodých atomů. Ale stejně rychle jako mě zvuk prostoupil, utichl. Jediné, co mi stihlo proběhnout hlavou, než se brána otevřela bylo, že moje tělo už není průsvitné, ale vrátily se jeho plné obrysy. Celkově jsem se cítila tak nějak hmatatelnější.

Zpoza brány vystoupila další bytost v kutně, tentokrát sytě modré. Aniž by o nás zavadil pohledem, pečlivě za sebou přibouchl bránu a teprve pak se k nám otočil a stáhl si kápi. Působil o něco starším dojmem než můj společník, ale o to víc nadpozemsky. Delší blond vlasy se mu kroutily v prstýncích na ramena a jeho oči byly modré jako letní obloha. A tím myslím to dočista vymetené nebe bez jediného mráčku. Věnoval mi zkoumavý pohled, ale ve vteřině už mu na rtech hrál přátelský úsměv.

"Myslel jsem, že už duše neprovázíš, Morty," podotkl s náznakem ironie. Oslovený si také stáhnul kápi a zpod ní se spustily ebenově černé vlasy, které v délkách sahaly až pod jeho lopatky. Na okamžik mi pohled na kompletní podobu Mortifera vzal vítr z plachet, ale jakmile promluvil, probrala jsem se z omámení a začala mu bedlivě naslouchat.

"Tohle je jiné, Vigile (v překladu z latiny = průvodce, bdící; pozn. autora). Ona je ta Jiná, o které jsme s Almou mluvili," pronesl s vemlouvavým výrazem. Věnovala jsem mu tázavý pohled. Říkal mi Jiná, a to slovo zjevně mělo takový význam, že ho znali i další bytosti tady. Chtěla jsem vědět, co to znamená. Mortifer mě zpražil pohledem, aniž bych cokoli řekla.

"Později," dodal tónem, který nepřipouštěl odpor.

***

Vigil nás propustil bránou do útrob města. Tedy, pokud vůbec lze městem nazývat do nekonečna se táhnoucí kamenné zdi, s několika málo dveřmi a oblouky rozmístěnými poměrně daleko od sebe. Párkrát jsme zabočili a byla jsem naprosto ztracená. Cítila jsem se jako v labyrintu. Kdyby mě tu Mortifer nechal, nikdy bych se odtud nevymotala.

"Kde to jsme?" zkusila jsem se zeptat po chvíli chůze. Můj průvodce na mě překvapeně pohlédl, skoro jako kdyby mě doteď vůbec nebral na vědomí.

"V Onom světě," odpověděl prostě. Udiveně jsem zastavila a očima přejížděla po ponurých a prázdných zdech, ze kterých nevyzařovalo nic, co by mi napovědělo, že jsem na místě nejvyšší blaženosti. Své překvapením vykulené oči jsem zabodla do těch Mortiferových. Jen letmo jsem si všimla, že se při mém intenzivním pohledu nejistě zavrtěl.