Jiná duše

1

Otevřela jsem oči a všude kolem mě bylo jen bílé světlo. Za normálních okolností by mě jistě oslnilo natolik, abych oči zase zavřela. Ale tohle bylo jiné. Světlo kolem bylo přátelské a hladilo mě po kůži, jako kdyby vítalo starou známou. Obklopovalo každý milimetr mé bytosti a zahrnovalo mě pocitem bezpečí a domova. "Tady zůstanu," pomyslela jsem si pro sebe a natáhla své lehce průzračné ruce po světle, abych se do něj ponořila jako do očistné lázně.

"Vy sem nepatříte," ozvalo se za mnou. Polekaně jsem se otočila za hlasem a spatřila tmavě fialový stín, který se vznášel v nekonečném prostoru. Netušila jsem, kdo to je a podle hlasu nebylo ani možné určit, zda je to žena, či muž. Ten hlas byl tak... Nadpozemský.

"Proč ne?" zeptala jsem se jako dítě, kterému maminka nechce koupit lízátko a fascinovaně hleděla na vznášející se stín. Jemná zář kolem bytosti pozvolna ustupovala a to mu umožnilo nabrat jasnější podobu. Z fialového světla se postupně začaly rýsovat obrysy hlavy, nohou a rukou a ty se s každým okamžikem stávaly konkrétnějšími. A po nějaké chvíli mi stanul před očima muž. Ne, rozhodně nebyl obyčejný. Byl vyšší než já a celkově působil ohromně a nadřazeně. Z jeho postavy jsem víc neodtušila, protože byla cele zahalená do tmavě fialové kutny. Zpod kapuce byl vidět pouze obličej s ostrými rysy a trochu výraznějším nosem, který jen podtrhoval jeho přísné oči, orámované hustými tmavými řasami. Ano, ty jeho podivné oči! Ani to nedokážu dost dobře popsat. Hlavně tu zvláštní barvu... Jako kdybych hleděla do samotného oka tornáda. Od nejtmavší šedé, přes světlejší, která směrem ke středu přecházela v až téměř bílou. Shlížel na mě s ledovým výrazem a za celou dobu, co jsem si ho prohlížela, nepohnul ani svalem. V kombinaci s jeho pevně semknutými rty, jsem se pod tím pohledem cítila jako nejmenší z nejmenších.

"Nevím, co jste zač, ale musíte pryč," pronesl po chvíli zlověstně.

"Ale vždyť já ani nevím, jak jsem se sem dostala! Natož, abych věděla, jak odsud odejít," kvíkla jsem zoufale. A opravdu jsem se tak cítila. Pokud to šlo, muž v mém zorném poli se ještě víc zakabonil.

"Není váš čas," odsekl a na okamžik se v jeho podivných očích mihl náznak zaváhání.

"Můj čas? O čem to mluvíte?" Moje zoufalství začínalo přerůstat v paniku.

"Dnes nemáte zemřít," konstatoval, jako kdyby to byla ta nejprostší věc na světě. Údivem jsem vykulila oči.

"Zemřít..." To slovo jsem převalovala v ústech, jako kdyby to bylo něco cizího. Ale čím víc jsem si ho držela na jazyku, tím jasnější obrazy se zjevovaly v mé mysli. Skřípění brzd. Výkřik opodál. Můj vlastní výkřik. Rána. Bolest. Tma. Moje mysl byla přehlcená vjemy tak moc, že mě nedokázala udržet na nohou a já padla na kolena, ačkoli jsem si neuvědomovala žádnou pevnou půdu pod nohama.

"Šla jsem přes přechod. To auto vletělo do zatáčky jako šílené a já neměla kam uskočit," opakovala jsem nahlas, co mi vyjevila moje mysl. Muž přikývl, ale stále zůstával zamračený.

"Tohle přeci nemůžu přežít... Vždyť mě nabral čelně a přeletěla jsem přes střechu a-," muž mě jediným pohledem zarazil.

"Duše o svém lidském osudu nerozhodují," štěkl po mně. Ale já se nemínila jen tak nechat odbýt. Znovu jsem vstala a čelila jeho pohledu.

"Musím mít spoustu zranění, zlomenin, otřes mozku, vnitřní krvácení! Pracuji, tedy pracovala jsem v nemocnici, takže moc dobře vím, že tohle by nikdo nepřežil!" A byla to pravda. Vzpomínala jsem si na to, že pacienti umírali při lehčích nehodách ještě dřív, než dorazili do nemocnice. Když mě to auto nabralo, přeletěla jsem přes kapotu, několikrát se překulila na střeše a pak tvrdě dopadla na silnici, kde jsem se ještě párkrát přetočila. Byl by zázrak, kdybych neměla zlomený vaz.

"Jenže já nemám žádný záznam o tom, že dnes máte zemřít," pronesl muž, tentokrát konkrétněji. Chápala jsem čím dál míň, ale moje paměť na lidský život se vracela rychlostí blesku. Přemýšlela jsem zase jako zdravotnice, kterou jsem posledních pět let byla.

"Takže mám zemřít až v nemocnici?" nadhodila jsem jedinou možnou variantu, která mi dávala smysl. Muži došla trpělivost. Uvolnil rysy v obličeji a rezignovaně na mě pohlédl.

"Ne. Vy nemáte vůbec zemřít... Vlastně vůbec netuším, kdo jste... Nemám vás v záznamech. Ani já a ani moje sestra," objasnil mi, ale vlastně jsem to vůbec nepochopila. A podle mého výrazu to musel poznat, protože hned pokračoval.

"Jsem to, čemu lidské duše říkají Smrt. Ale upřednostňuji jméno Mortifer (v překladu z latiny = smrtonosný; pozn. autora). Moje sestra je po vašem Život, ale tady jí nazýváme Alma (v překladu z latiny = životodárná; pozn. autora). A ani jeden z nás nemáme vaše záznamy. Nikde nejste zapsaná, takže jste se oficiálně nikdy nevtělila, tedy nenarodila, a tudíž ani nemůžete zemřít," dodal s neutrálním výrazem.

"Možná si myslíte, že jste mi to vysvětlil, ale já tomu pořád vůbec nerozumím," rozhodila jsem zmateně rukama. Chtělo se mi brečet. Ze všech lidí to jsem zrovna já, kdo nemůže ani v klidu umřít. Mortifer hleděl někam skrze mě a mimoděk si začal třít konečky prstů bradu. Trvalo nekonečně dlouho než rezignovaně zavřel oči, jako kdyby už teď litoval toho, co se mi chystá oznámit a pak promluvil.

"Vaše fyzické tělo necháme zatím v kómatu v nemocnici... A vás teď vezmu do Onoho světa (předložka "do" je zde použitá záměrně; pozn. autora). Tam se s ostatními rozhodneme, co s vámi bude," oznámil mi neradostně. Já ale v tu chvíli pocítila příval dětského nadšení nad jeho sdělením. Po rtech se mi rozlil rozpustilý úsměv.

"Takže mě vezmete do nebe?"