my beautiful stalker

5.

Probudí mě něčí pohlazení po tváři, chci otevřít oči, ale váží snad tunu, takže je mám furt zavřené.
Najednou ta osoba odejde a já si kýchnu tak že si  sednu a dokonce otevřu i oči a to co vidím se mi nelíbí.
Jsem v Edwardově pokoji, ale zachránil mě před vlky, možná že není tak špatný.
Zesláblá si zase lehnu, pane bože já jsem fakt onemocněla, to se může stát jen mě.
Otevřou se dveře a když ně Edward uvidí že jsem se probudila tak se ke mě vrhne a ani nezavře dveře, chytne mě za ruku a sype na mě otázky :"jsi v pohodě? Nebolí tě něco? Co tě to napadlo teď utíkat?"
Trochu mě zarazí ta jeho poslední otázka, ale skusím ji ignorovat: "tak za prvé děkuji že jsi mě zachránil před vlky a za druhé jo jsem v pohodě jen se nemůžu moc hýbat a jsem  nemocná, ale to není tak hrozný "
"není tak hrozný?" tupě po mě zopakuje.
"vždyť jsi mohla umřít, musím se o tebe teď starat aby ses co nejdřív uzdravila"
Protočím oči, ale nic neříkám, jsem mu vlastně teď dlužná zachránil mě a ještě se bude starat abych se uzdravila.
"dobře takže..."Zakašlu a on se trochu vystrašeně na mě podívá.
" takže co chceš teď dělat? " dopovím svoji větu.
Trochu se ušklíbne:" zachráním tě a ty už jsi nějak milejší, to jsem zvědavý co se stane až tě zachráním znovu" zasměje se.
"hele nech si tech poznámek nebo milá už moc dlouho nebudu, jen jsem ti dlužná za záchranu nic víc" odseknu a zase zakašlu.
"nic mi nedlužíš zachránil jsem tě rád, ale nechci aby se to něco stalo takže víckrát neutíkej ano?" neodpovím a ani se mu nepodívám do obličeje.
Trochu si povzdechne. "nechceš se dívat na nějaký horor vím že je máš ráda" trochu se usměje.
"dobře co třeba na tajemství smrti slečny neznámé?" snažím se skrýt nadšení v hlase.
"dobře to jsem ještě neviděl" najde to na jeho počítači, pustí to a já se k němu přitisknu, aniž bych se podívala do jeho obličeje tak vím že se usmívá.
"moc si to neužívej udělala jsem to proto abych lépe viděla na laptop" dodám ale jeho úsměv nezmizí, což mě trochu neštve, ale snažím se to ignorovat a dívat se na film.
Když zrovna  rozřezávají její těli aby zjistili příčinu smrti, tak se na mě Edward podívá jako kdyby čekal že se zatvářím znechuceně, ale já mám lhostejný a zároveň napjatý výraz ve tváři.
Film skončí a Edward vypadá jako kdyby se v tom hororu ocitl, je celý bledý. "ty nejsi moc na horory co?" ušklíbnu se když zavrtí hlavou.
"asi bychom měli jít už spát, teda pokud usnu" nervózně dodá a já se zasměju až se z toho rozkašlám.
Lehneme si ale mě je nejednou srašná zima a třesu se jak ratlík.
"co je tobě je zima? Vždyť máš na sobě moje tepláky a tričko s dlouhým rukávem" teď si vlastně uvědomím co mám na sobě, ale v úvahách dlouho nezůstanu, Edward si mě přitáhne k jeho hrudi a já ho aniž bych chtěla ho obejmu kolem pasu, jemi strašná zima a on je jako rozžhavená pec, cítím že se usmívá, hraje mu to do karet, to mě sice trošku naštvalo, ale už jsem byla moc unavená, takže jsem v Edwardově náruči spokojeně usnula...

😯 to vypadá zajímavě co? Jinak přemýšlím že až dokončím tento příběh tak začnu nový jen nevím jaké téma pokud nějaké chcete tak klidně napište do komentářů 😉