my beautiful stalker

8. Konec

O 4 roky později...

Panebože, já tomu opravdu nemůžu uvěřit, zamilovala jsem se do svého únosce a teď jsem jeho manželka už rok.
Sedím na verandě a tvář mi ovívá letní vánek, ale co bych jiného měla dělat Edward mi nedovolí skoro nic od doby co čekám naše dítě.
Někdo se přiblíží a chytne mě za ramena.
"měla by jsi si odpočinout a né pořád jen psát"
"nechtoho píšu svůj příběh, takže mě nech aspoň dělat to co mě baví"
Edward se zamračí a zaklapne mi počítač.
"hej co to děláš!?"
"už máš dost velké bříško, každou chvíli by se měla narodit a ty ten počítač máš na břiše jako by nic"
"hmm máš pravdu, co si takhle dát večeři?" vstanu a něco mě strašně zabolí.
"kurva, praskla mi voda..."

V porodnici....

Edwardův pohled....

Už je to dlouho a Karína furt nikde, já se moc bojím, ať je ona a dítě v pořádku prosím.
Ze dveří výjde sestřička s ubrečenou tváři.
"co... Co se děje?"
"vaše žana umírá, prý vám chce něco sdělit" zafňuká a já se do dveří vrhnu jako střela.
"ahoj zlato nebo spíše sbohem"
Zašeptá mi tak známý a milovaný hlas.
"ne prosím neodcházej, já tě potřebuju" kutálí se mi horké lszy po tváři, je to vůbec pravda? Mohu za ro já kdybych jí neunesl žila by.
"neobviňuj se, jen dítě je v pořádku, zůstaň tu pro ni pro naši Elentyu, miluj ji jak jen otec dokáže, na vem si to a dej jí to až jí bude 6 let" podá mi krabičku kterou jsem jí kdysy dal na její 16 narozeniny.
"teď musím jít, sbohem má lásko"
A s úsměvem na tváři a pokojně zavřenými oči usne spánkem mrtvých.
"ne..." zašeptám zoufale.
"pane Blackwoode tady vaše dcera"
Příjde a podá mi Elentyi do ruk, ponebože ona vypadá stejně jako Karína jen oči má po mě. Je překrásná.
Usměju se na doktora a jak sem si vždycky přál odejdu se západem slunce....

O šest let později v ten samý den....

Jsem Edward Blackwood, moje žena, výborná spisovatelka, umřela a já se sám starám o naši dcera Elentyu, dnes slaví své 6 narozeniny a já si dnes ani nechci připomínat že moje žena zemřela, teď jen čekám až skončí oslava, ale měla by za chvíli končit.
Dívám se z okna, když v tom mi někdo zatahá za rukáv, otočím se.
"copak zlatíčko?"
Zvednu Elentyi do náruče.
"ty jsi můj táta že?" sladkým hláskem se mě zeptá a já překvapeně přikývnu.
"tak kde je moje máma?"
Zarazím se, steče mi slza a já Elentyi položím na zem.
"víš, tvoje maminka, umřela při tvém porodu, ale stihla mi dát dárek pro tebe"
Podám dívce  krabičku.
Otevře ji a uvnitř leží papírek a krásný náhrdelník ve tvaru sovy.
Začnu číst papírek nahlas: "drahá Elentyo přeji ti vše nejlepší k tvým narozeninám a chci ti říct nebo spíše napsat co znamená tvé jméno, znamená nezlomný duch, kdykoliv když tě někdo dostane na kolena bojuj, bojuj a nevzdávej se protože pravá prohra v boji je že to vzdáš a věz že tě miluji z celého srdce a proto ti dávám tento náhrdelník sovy jako symbol moudrosti a ještě něco doufám že nezlobíš tatínka s láskou tvoje máma Karína Blackwood Corver...

Tak konec snad se příbeh líbil.