Oneshots MIX- CZ

Cherick

Erik Lehnsherr a Charles Xavier z X-manů. Kapitola o něco delší, taky trochu shitty, ale co už. Enjoy!

Byl večer, slunce už dávno zapadlo za obzor a zářivé červené číslice na nočním stolku ukazovaly blížící se desátou hodinu večerní. Jako každý večer jsem se válel ve své posteli, mazlil se s měkkou přikrývkou a vdechoval její kolébavě uklidňující vůni. Díky pootevřenému oknu proudil do spoře osvětleného pokoje studený podzimní vzduch a proháněl se místností způsobuje mi na těle hustou husí kůži. Kdybych se jen trochu nadzvednul, mohl bych se před chladem jednoduše schovat v teple peřiny, jenže já byl až moc líný se zvednout z vyhřátého místa. Jediným zdrojem světla byla malá stolní lampa, neměl jsem ji rád, přinášela až příliš mnoho vzpomínek, jež jsem nechtěl znát. Se skučivým pazvukem linoucím se z mých zkroucených rtů jsem se vyškrábal do sedu a natáhnul se ke stolu se záměrem to otravné světlo zhasit, když mi zavibroval mobil. Nikdy jsem si nenechával telefon příliš blízko postele, narušovalo to kvalitu spánku a já stál o kvalitních sedm hodin odpočinku. Neochotně jsem přiměl své ruce ke spolupráci a vyhoupnul se na židli a překonal celou délku pokoje ke dveřím, kde se na zemi u vstupu válel malý skleněný displej. Ani jsem nemusel moc dlouho přemýšlet, kdo to mohl tak pozdě v noci být. Tedy...pro mě to pozdě bylo, Raven pravděpodobně teprve došla domů z nějakého z dalších oslav našich spolužáků.

Raven: Charlesi! Jsi tam, nebo už zase spíš?

Šprt: Zrovna jsem se o to snažil, co chceš Raven?

Raven: Pojď si povídat!

Šprt: Raven, já se skutečně snažím usnout, nepočká do zítřka?

Raven: Zůstaň vzhůru, za chvíli jsem u tebe.

Než jsem stačil cokoli odepsat, oznámila mi otravná sociální síť, že je má ještě otravnější kamarádka offline. Nahlas jsem si povzdechnul mávaje svému odpočinku mizejícímu v dálce, zapřel se o stehna a už jen naslouchal tichu domu, kterým by se měl každou chvílí ozvat zvuk zvonku. A taky že ano, jen nějaké dvě minuty poté, co obrazovka mobilu na zemi pohasla, ozval se ten hlasitý zvuk oznamující návštěvu. „Už jdu!" V krku mě bolelo z tak hlasitého náhlého zvuku, dlouho před tím jsem nepromluvil a teď jsem toho výkřiku začínal litovat. Připadá vám vtipné, že se chovám jako starý člověk, když teprve chodím na střední školu? Mě taky, jen to beru celkem sportovně. Nikdy jsem se necítil s lidmi svého věku svázaný, jako bych je vždy o něco převyšoval, snad proto se mi šikana příliš nevyhýbala. Nebo možná proto, že jsem na vozíku, těžko posoudit. „Charlesi! Ráda tě vidím, proč ten žalostný pohled?" „Zabolelo mě v krku, už je to dobrý. Tak o čem potřebuješ tak nutně mluvit?" Nechal jsem dveře otevřené, spoléhal jsem se na blondýnku, že je za sebou zavře, až si sezuje ty vysoké boty, rovnou jsem zamířil do obývacího pokoje nechávaje vařit vodu v konvici. „Čaj nebo kafe?" „Čaj, díky!" Pro sebe jsem kývnul hlavou vytahuje ze skříňky dva hrnky a sáčky s čaji, samo sebou že zelené, jak to má Raven ráda. „Tak jak bylo na party? Něco dalšího, co jsem prošvihnul a musím vědět?" Mile jsme se usmál na vysokou dívku, která stála malý kousek ode mě a prohrabávala se obsahem mé lednice, ostatně jako pokaždé. „No vidíš, o tom jsem chtěla zrovna mluvit." Podle předpokladu vytáhla jahodovou zmrzlinu a s dvěma lžícemi a hrnkem čaje už si to mířila na sedačku. Vzal jsem druhý ze zbývajících kelímků a přesunul se za ní přehazuje si ztěžklé končetiny přes její stehna, jak jsem to měl ve zvyku zase já. „Budeš valit oči. Představ si...Lehnsherr se rozešel Eisenhardt!" Pisklavý nadšený hlas dívky jen zdůrazňovaly prudké pohyby jejích rukou ve vzduchu, jak slavila malý triumf. „Tak to je skvělé, teď už ho můžeš pozvat ven." Usmál jsem se na ni a upil ze svého hrnku. Ach ano, Raven a její obsese školním favoritem, slavným a všemi chtěným Erikem Lehnsherrem...mě nevyjímaje, bohužel. Podporoval jsem blondýnku ve všem, co kdy chtěla udělat či udělala a na sebe příliš nehleděl, přeci jen jsem si nedával příliš velké šance. Jsem protivným šprtem na vozíčku s průměrnou vizáží a velkými brýlemi, přímo výhra v loterii. „Eeeh, to už mě přešlo. Víš, věděl jsi, že Mccoyovi postavili na zahradě nový plavecký bazén? Hank mě pozval, jestli bych někdy nechtěla přijít...a tak jsem si řekla, že bychom mohli třeba-„ Nenechal jsem ji dopovědět její jistě zajímavou větu. V momentě, kdy zmínila mě jsem razantně zakroutil hlavou v nesouhlas a pro jistotu ještě důrazně protáhnul odmítavou slabiku. „Ne, žádné takové, to prostě nepřipadá v úvahu." „Ale Charlesi, prosím. Bude zábava, uvidíš!" „Raven, nevím, jestli si to uvědomuješ, ale já nemůžu jít plavat." Pozvednul jsem obočí v náznaku své výhry, ovšem i tentokrát jsem byl uzemněn jejím ne příliš dobrým protiargumentem. „Ale pozval nás oba a nebylo by hezké ho takhle odbýt. Nebudeme tam přece sami a přísahám, že se od tebe nehnu." V hlavě mi kolečka pomalu ale jistě vypovídala službu a celý chod se zastavoval. I můj mozek vzdal hádku s vytrvalou dotěrnou blondýnkou, až jsem nakonec neměl na výběr nic jiného než si povzdechnout. „Fajn, ale jen na chvíli, nechci tam zůstat do noci jako posledně, když jsi mě vytáhla mezi lidi."