Vzdor

Svatba

Uplynulo jen pár dní od naší projížďky, bohužel počínaje dnešním dnem se stanu jeho manželkou. Můj nevyhnutelný osud se naplní a já budu celý život nešťastná. Weri pro mě připravil bílé šaty s červenou krajkou. Červenobílá byla barva této země. Služebné si daly záležet na tom, aby všechno bylo perfektní. Moje vlasy byly smotané do drdolu a jen pár pramínků mi spadalo do tváře. Musela jsem uznat, že vypadám hezky, ale v mém obličeji byl vepsán smutek. Spoustu lidí očekává, už jen z mého projevu, že tuto svatbu chci. Proto si na nějaký čas musím nasadit masku, neukážu svůj smutek, ale ani štěstí.  Musím udělat to, co se ode mě očekává, nedělám to pro něj, ale pro Lydii. Po svatbě by ji měl pustit. Sice mu nemohu věřit, ale dal mi své slovo. Jako král by ho měl dodržet.
,,Princezno Sauro, je čas." Poklonila se služebná a já odhodlaně vykročila za svým otcem, který mě povede.

Svatba probíhala přesně podle plánů. Nejdřív proběhl náš svatební obřad v kapli, pozvaní házeli na cestu okvětní plátky růži a vesele volali. Poté, co jsem řekla svoje ano, jsme s velikým průvodem jeli na koních až do města. Lidé byli šťastní, že se koná královská svatba, byla to pro ně rozhodující velkolepá událost. Malým dětem se rozzářily oči radostí, když spatřili královnu s králem. Jejich matky volaly: ,,Koukej to je naše královna s králem. Jak je nevěsta krásná, sluší jim to.'' Weri se pousmál a jeho modré oči se na mě významně podívaly. Kdybych nevěděla, co je to za člověka, řekla bych že mu to v tom slavnostním šatu a koruně sluší. Na hrudi měl zlatou sponu ve tvaru ptáčka, která spínala jeho červený plášt. Vlasy měl rozpuštěné a na hlavě zlatou korunu s červenými, blýskavými drahokami. Vypadal doopravdy jako král, ale za jakou cenu dostal tento titul? Celá ulička, kterou jsme projížděli byla plná lidí, kteří nás chtěli vidět. Za námi jel můj otec a vedle něj jel Trei s jeho chladným výrazem. Když si všiml, že na něj koukám, nasadil takový výraz, že jsem se bála, že mě bude chtít zabít. Vypadal jako chladnokrevný vrah, přitom vrahem není. Alespoň věřím, že to tak je, jinak bych si musela dávat větší pozor než nyní. Nevím, co se mnou nyní bude, bojím se mojí budoucnosti. ,,Hele, Trei, víš o tom, že dnes vypadáš jako holka?" Zasmál se Weri a otočil se na dlouhovláska.
,,Tsch..." vypadal naštvaně, ale věděl, že není dobrý nápad nadávat králi, a tak nasadil svůj chladný výraz.
,,Vaše Veličenstvo, takhle vypadám celý život." Odpověděl, ale v tu chvíli si uvědomil, co vlastně řekl. Zamračil se a naštvaně se popadl za vlasy
,,Tsch... Tak jsem to nemyslel." Král se začal smát a v jeho obličeji se zračil samolibý úsměv. 
,,Já... Dnes je slavnostní den vaší svatby, tak jsem si dovolil se slušně upravit a obléct... Takhle to dopadlo... Ve zbroji by to bylo něco jiného." Zamračil se a já se po dlouhé době začala smát taky, bylo vtipné vidět Treie tak rozhozeného. Dnešek je den, který bych měla prožít lépe než ty ostatní. Jelikož by se nemělo stát nic nepředvídatelného, nebo brutálního. Weri by na své svatbě, která je pro něj velice důležitá, nikoho nezabil. Leda by ho někdo napadl a nebyla by jiná možnost. Bohužel ale u něj nikdy nikdo neví. Teď má to, co chtěl. Kruté metody již nejsou potřeba, dokud si udrží trůn.
,,Příště ti asi řeknu, aby sis vzal zbroj. Takhle nám svádíš muže okolo."
,,Kdyby jste nebyl král... Tak Vám useknu hlavu svým mečem." V jeho obličeji se objevil temný stín a přes ofinu mu nebylo vidět do obličeje.
,,Ale já král jsem, takže máš smůlu, hochu. Nebo jestli chceš být popraven za královraždu, budiž..." Prohodil rukami a sledoval cestu vpřed.
Když jsme projížděli městem, lidé nám projevovali úctu a klaněli se. Spousta lidí čekala i před hradem, ale do hradu nikdo nešel, jelikož tam byla pro nás připravená hostina. Vešli jsme do velké síně, uprostřed byl dřevěný jídelní stůl a židle se zlatou ozdobnou volutou. Na zdech bylo spoustu obrazů z jejich rodiné historie. Nejvíc mě zaujal olejový obraz Weriho na lovu. Byl zobrazen na koni s kuší a kolem sebe měl lovecké psy, kteří hrdě nesli v zubech svoji kořist.
,,Často si jen tak vyjedu na lov a naháním kořist, je to zábava. Bohužel poslední dobou jsem nelovil. Mám víc poviností než dřív. Nejčastěji jsem jezdil s mým otcem, ten byl vášnivý lovec, jenže poslední dobou se mnou jezdit nechtěl. Skoro nevylézal z hradu, jen když měl nějaké jednání nebo povinost. Na mě se úplně vykašlal... Ale dost o mě, copak taková princezna dělala doma?" Zeptal se s úsmvem a nabídl mi své rámě. Já ho s lehkým odporem přijala.
,,Moje chůva mě učila šít gobelíny, myslely si, že mě to bude bavit a že mojí poviností je se to naučit. Neměli pravdu, vždy jsem trpěla. Nesnášela jsem hodiny šití a ani ty jejich klepety. Jediný co mě bavilo, byly otcovy lekce jízdy na koni. Ke koním jsem měla vždycky blízko. Ale jinak, kromě prohlídky města, tu pro mě nebylo, co k vidění. Jenže otci jsem nikdy neřekla, že bych chtěla odejít. Až poslední dobou... Nevím, zda tomu budeš věřit, ale jela jsem s nimi tajně do boje, jen proto, abych mohla nějak prospět své zemi. Bojovat umím, ale otci se to nelíbilo..." Lehce jsem se usmála a společně jsme si sedli ke stolu plného jídla.