Vzdor

Vzpoura

Poté, co jsme nechali Restu navždy v klidu spočinout, jsme se tři dny připravovali na boj. Potají jsme převezli katapulty na probití zdí a začali jsme se shromážďovat před hradbami v lesích. Padla tichá noc a my čekali na správnou chvíli na vniknutí do hradu. Nejdříve šla moje skupina jako předvoj, která se vplížila do hradu a zabila stráže. Plížila jsem se s Lydii a pár lidmi po boku ke královským zahradám, kde jsem předpokládala, že Weri bude. Rád se jen tak procházel a dumal nad hrozivými věcmi. Uviděla jsem ho, jak sedí na lavičce a brousí si meč. Jeho vlasy mu spadaly do obličeje a světlo louče mu ozařovalo tvář. Přiběhli jsme k němu ze všech stran a moje chladné ostří se mu ocitlo na krku a on s úsměvem opatrně pozvedl hlavu. Ze zvonů se začaly ozývat tóny oznamující, že je hrad v obklíčení a vojáci mají jít do boje.
,,Věděl jsem, že dřív nebo později příjdeš, stejně by sis sem přišla hrát na hrdinku." Posměšně se usmál a já mu ještě víc přitiskla ostří ke krku, až mu po kůži stekla kapička krve.
,,Nehraj si se mnou, stejně tě zabiju, ty teď nemáš žádnou moc." Zaskřípala jsem zubama a chytla ho za vlasy. Weri se začal šíleně smát. Vypadal jako blázen.
,,To si jen myslíš." Řekl a hlasitě zapískal.
,,Co jsi to udělal? " Rozhořčeně jsem se začala koukat kolem sebe a všimla si, jak z vrchu nabíhají lukostřelci a míří na nás svoje založené šípy, které mohou kdykoliv vypustit. Byla jsem v šoku, tohle v plánu nebylo, ale i my máme svoje eso v rukávu. Jenže musím ještě vydržet, nějak ho zdržet.
,,Víš, že stačí jeden pohyb a jsi mrtvý?! Tohle nemá cenu, to, že zemřeš je pro tebe jistý. " Nervózně jsem se zasmála, pokud to tak půjde dál, tak zemřem všichni.
,,Pokud já, tak ty se mnou. Mohu jim nařídit, aby tě sejmuli i se mnou, ale umře i tvá milovaná." Prohodil rukama a v tu ránu proběhlo několik lidí a zajmuli moje společníky i s Lydii. Začala jsem zrychleně dýchat, tak teď už nevím, co dělat.
,,Pokud mě zabiješ, umřou i oni, takže si to rozmysli." Pohlédla jsem na Lydii a v tu chvíli mě Weri sebral nůž a zajel mi ostřím do nohy. Tu prudkou bolest jsem nesnesla, musela jsem zařvat bolestí. Rána začala hrozně krvácet a já na chvíli ztratila rovnováhu. Weri mě bolestivě chytil, abych se nemohla hýbat.
,,Teď zažiješ ta pravá muka." Pokývl na strážného a on jednomu z mých lidí uřízl jazyk. Z jeho pusy vytékala krev a jemu skoro nešlo řvát bolestí.
,,Ty se mi podvolíš." Pošeptal nadřazeně, a když jsem zavrtěla hlavou, pokývl, aby pokračoval. Vzal si malý nůž a bodl muže do oka a vyndal ho z důlku. Pak prudce trhl a všude začala stříkat krev. Mě bylo na zvracení z toho pohledu. Nůž s okem odhodil směrem ke mě, abych na něj viděla.
,,Nech ho na pokoji, ty sráči." Plivla jsem na zem a Weri mě naštvaně chytil za vlasy tak, že se mi bolestí skoro spustily slzy.
,,Tak já budu pokračovat." Sevřel mě pod krkem a zároveň mi natočil hlavu tak, abych viděla na krvácejícího muže. On se na mě prosebně podíval, ale já mu nedokázala pomoct. Strážný mu rozřízl břicho, až z něj vytekly vnitřnosti na zem. Pustil muže a já byla nucena sledovat, jak přestává popadat dech a střeva mu padají z těla.
Bylo mi z toho všeho špatně, ale neudělala jsem Werimu tu radost a vydržela jsem to. Nechápala jsem jak může být tak bezcitný. Tak nemilosrdný... Chtěla jsem mu na to něco říct, když v tu chvíli jeho lukostřelce zabili Stínový vrazi. Weri se na to koukal s otevřenou pusou, ale pak ji s úšklebkem zavřel. Chytl nůž za ostří a vrhl ho po Lydii. Můj pohled jako by se nyní zpomalil a já se bezmocně vytrhla Werimu a běžela za dýkou, ale marně. Moje dýka v rukou Weriho zasáhla její srdce. Přiběhla jsem k ní pozdě. Její rána na hrudi začala krvácet a Lydie mi spadla k nohám.
,,Ne, ne, ne, konečně jsme se opět našli, neumírej, zlato." Začala jsem brečet, přičemž mi pukalo srdce.
,,Pomsti mě, celým srdcem tě miluji." To byla její poslední slova, já ji ty svoje říct nestihla... Zlostně jsem pohlédla na Weriho, moje oči propalovaly ty jeho. Vytáhla jsem svoje zbraně a zamířila jsem za ním. Weri vypadal neozbrojeně, ale zdání klame. Na lavičce, na které před chvílí seděl měl velký meč. Napřáhl ho před sebe v tu chvíli, když jsem už byla u něj. Při každém nárazu bylo slyšet řinčení mečů, moje nohy se pohybovaly ladně a moje pohyby byly pohyby válečnice a ženy, co ztratila vše. Byla jsem k nezastavení a Weri se stíhal jen bránit. Přišlo mi, jako by do toho ještě nedal vše. Z dáli jako bych slyšela volání Weriho jména a ještě něco jiného, čemu jsem nerozuměla. Weri se usmál a bojoval dál, ale jako by jenom čekal na smrt. Nevím, proč tak toužil zemřít, když má to, co chce. Nějakým způsobem mi to připomnělo Treie. Nechápala jsem, co se děje, ale i tak jsem pokračovala v boji. Odrazila jsem se od lavičky, vyskočila jsem a usekla jsem mu ruku sekerou. Chtěla jsem se trefit do hlavy, ale on včas uhnul. Naštěstí teď bude lehčí cíl, když nemá ruku.
,,Ty děvko... " Zasyčel vzal meč a začal s ním máchat, ale jednou rukou mu to moc nešlo. Když jsem si vzpoměla jak zabil Lydii, stiskla jsem bolestně zuby a sekala do něj víc a víc, nakonec jsem mu vyhodila meč a probodla srdce. On vydal divný skřek a podíval se mi překvapeně a poraženě do očí. Chtěl něco říct, ale začal vykašlat krev a s úsměvem na rtech spadlo jeho bezvládné tělo na zem. Jeho krev kapala z ostří mého meče až na zem. Moje srdce se teď roztříštilo. Necítilo úlevu, necitilo vztek, ani smutek, cítilo jen chlad.
Sebrala jsem korunu ze země a společně s ní jsem vyšla na tribunu. Stráže už věděly, že král je mrtev a město zabralo moje vojsko s mým otcem. Rozkázala jsem, ať začnou troubit, aby lidé přišli sem. Po pár minutách se začaly zchazet a já k nim přistoupila. 
,,Váš král je mrtev, nyní se stanu královnou já." Odhodila jsem krvavou korunu směrem k nim a lidé se na ni přišli podívat na vlastní oči. Mnoho lidí jásalo, jiný jenom zaraženě pozorovali, co se teď bude dít.
,,Já čekám jeho dědice a do té doby vám zabezpečení a blahobyt přinesu já. A ode dneška budete dostávat větší podíl jidla, který vám král vzal. Země mého otce teď začala skvétat a bude vám přispívat na obživu. Vaše děti nyní nebudou hladovět." Odmlčela jsem se a nechala lid, aby propukl v bouřný potlesk. Ale já je po chvíli zase nechala utichnout.
,,Zítra proběhne moje slavnostní korunovace, přijďte tam, jste zvaní." Usmála jsem se a za bouřlivého potlesku jsem odešla.
O den později proběhla v klidu moje korunovace a já se stala královnou. Měla jsem svoje povinnosti, věděla jsem, že sama to nezvládnu, a tak jsem podala po celém světě pozvánky na ples, kde jsem si dala za úkol najít si vhodného manžela. Věděla jsem, že to musím udělat, nemohu to zvládnout vše sama, i když bych chtěla. Jsem těhotná a nebudu moc dlouho schopná něco dělat.
Ples právě započal, já si sedla na svoje křeslo a čekala, kdo za mnou přijde. Poohlížela jsem se po vhodných kandidátech, očima jsem si vyhlédla mladého pohledného černovlasého prince, který byl z království hned vedle. Usmál se na mě, když viděl, že se na něj dívám. Já se také usmála, on ke mně přišel a uklonil se.
,,Vaše veličenstvo, já jsem Rein z Sepradonu. Smím prosit?" Jeho zářivě modré oči se na mě dívaly a já v nich viděla upřímnost a dobrotu, tak jsem nabízenou ruku přijala. Jeho černý oblek s červenými a modrými detaily ladil s jeho očima. Chytil mě lehce za ruku a pak jsme společně začali tancovat a seznamovat se. Jeho oči mě nutily se do nich pořád dívat, nějakým způsobem mě učarovaly.
,,Slyšel jsem o vašich šlechetných a děsivých skutcích." Usmál se a já pevněji stiskla jeho ruku.
,,Udělala jsem to, co jsem musela, nic míň nic víc. Nemohla jsem království nechat v takových rukou." Sklonila jsem oči a on si mě zastavil a zvedl mou bradu.
,,Já bych na vašem místě udělal to samé, Vaše Veličenstvo." Jeho oči vypadaly tak upřímně, nebylo pochyb o tom, že Rein je šlechetný a bude dobrým králem. Nechala jsem ostatní, aby se bavili a sama s ním jsem se šla projít do parku. Mohu najít zaslíbení v muži? Teď potom, co umřela moje láska? Věděla jsem, že tak rychlé to nebude, přeci jenom ji jsem milovala a jeho neznám.
Povídalo se s ním tak dobře, že jsme ani nevnímali čas a ten ubíhal rychle.
,,Sakra, to už je tolik hodin? Budu muset jít veličenstvo."
,,Pro tebe Saura, Reine." Usmála jsem se a on lehce znejistěl. Bylo to celkem roztomilé gesto.
,,Omlouvám se. Slibuji, že zítra se za tebou stavím." usmál se, vzal mě za ruce a políbil mě lehce na čelo. Začala jsem se červenat a Rein nečekal na reakci a rychle s úklonou odešel zpět do hradu.
Bude to on s kým zažiju druhou polovinu svého života? Nebo to bude další omyl?
Ale abych to poznala, nesmělo by se stát to, co se stalo po narození mého syna.
Objevil se totiž on...
Přišel si pro svojí odplatu a já za to zaplatila nejvyšší cenu, můj život.