Vzdor

Nová práce

Ráno jsem se po probuzení hodně zděsila a Lydia taky. Obě jsme si nic nepamatovali, ale domysleli jsme si, co se stalo. Takže jsme obě byli rudé jak rajče. Dost to tu zapáchalo... no my taky...
,,Au," Co by to bylo za ráno, abych neměla po pití kocovinu. Hlavně když jsem nikdy předtím nebyla opilá, jelikož se to na princeznu přeci nehodí...
Oblékla jsem se a s Lydii za zády jsem došla za majitelkou téhle krčmy.
,,Dobrý den přeji, smím se zeptat, máte zájem o dvě pomocnice? Chtěli bychom tu pracovat." Zeptala jsem se s úsměvem. Majitelka se zamyslela.
,,No, něco by se tu našlo, mohli byste se starat o koně, uklízet krčmu a časem dělat servírky. " Nadhodila a my s Lydii jsme se na sebe usmáli. Přesně tohle nám bude vyhovovat. Poděkovali jsme a rovnou jsme šli vytřít stoly a podlahu. Po včerejšku tu byl pěkný bordel.
,,To bych nikdy v životě neřekla, že budu dělat něco takového. Já, která byla celý život vychovavána v přepychu." Lydia se zasmála a hadrem utírala podlahu.
,,To se ti nedivím prin... Nirso. Tady se toho naučíš o životě trochu víc, než tam kde jsi byla doteď. I když už jsi prožila boje...takže...no." došla jí slova, ale měla pravdu. Já už se o životě i smrti něco málo naučila. Ale to díky tomu že jsem byla vzpurná dcera svého otce. Divím se, že neudělal nějaká opatření už předtím.
,,Zdravím, můžeme si tu odpočinout a něco si dát?" Zeptal se hostinské pohledný mladík s kaštanovými delšími vlasy. U pasu měl železný meč s krásnými zlatými ornamenty. I jeho oblečení působilo vznešeně a přízvuk měl severský. Ten nebude odsud. Popravdě měl velice pohlednou tvář. Podíval se na mě a zlomyslně se usmál. Odvrátila jsem zrak a doleštila podlahu. Šla jsem k hostinské a dostala od ní další práci. Proč se na mě díval tak zlomyslně? Nedokázala jsem si představit jakou povahu tento člověk může mít. Pospíchala jsem se postarat o koně ctěnných pánů, kteří právě přijeli. Poplácala jsem koně po krku a dva z nich jsem odvedla do stáje. Lydia šla hned za mnou s dalšími koňmi.
Později do hostince přijeli i obyklí hosté, a jelikož jich bylo hodně, šli jsme pomáhat do kuchyně. Později jsme měli volno a mohli si taky objednat jídlo. Zrovna jsem si s Lydii tak hezky povídala, když k nám přišel náš vzácný host.
,,Dámy, jsem Werie Lorghen z Querty." Vzal mojí ruku a políbil mě na ni. Zatajil se mi dech. To je muž, kterého jsem si měla vzít. Sakra, jestli přijde na to, kdo jsem...
,,A vy?"
,,Ehm, já jsem Nirsa a tohle je Lydia." usmála jsem a pohlédla na Lydii. Doufám, že z mého pohledu poznala, že jsme tak trochu v nebezpečí, když si nedáme pozor.
,,Nirso, mohu vás požádat o tanec?'' Zeptal se, lehce se uklonil a prosebně se usmál. Pohlédla jsem nervozně na Lydii, ale ta jen pokrčila rameny. Sama nevěděla, co dělat. Já si povzdechla, přijala jsem jeho nabízenou ruku a šla s ním do tance. Ten tanec jsem znala, učil mě ho otec. A sakra, proč tu hrají písně z plesů... Doufám, že se neprozradím.
,,Kde vůbec žijete? Nevypadáte na venkovanku.'' Usmál se a pevněji mě chytl v pase.
,,Promiňte, ale mýlíte se, moje rodné město je vesnice Urue, to je kousek od hlavního města Trancie. Ale už asi rok cestuju tady kolem. Nechci být jen na jednom místě, vždycky mě lákal okolní svět a až teď jsem mohla na chvíli odjet." Usmála jsem se a věnovala se tanci.
,,Ano, cestování je zábavné. Taky jsem zrovna na cestě za dobroduštvím. Jen ne na takovém, co vy. Musím poznat zdejší princeznu, ale zatím jsem jen našel vás." Pošeptal mi do ucha a já znervózněla. Ví, kdo jsem, anebo normálně balí holky?
,,Promiňte, za chvíli budu mít službu. S dovolením." Poklonila jsem se a on udělal to samé. Nemohlo mi uniknout to, jak se na mě díval. Tak škodolibě. Raději nechci vědět, na co myslí.
,,Lydie, prosím, pojď se mnou." řekla jsem a bez dalších řečí mě následovala do našich pokojů.
,,Co se děje?" zeptala se ustaraně.
,,Musíme utéct... Je to princ, kterého jsem si měla vzít... Utečeme zadním vchodem, tam nás neuvidí." Řekla jsem a Lydia přikývla a jako na povel jsme začali balit. No, popravdě, moc jsme toho neměli. Jenom brnění, zbraně a nějaké jídlo a pití, které jsme měli na pokoji. Potichu jsme sestoupili ze schodů. Naštěstí si nás nikdo nevšiml a stihli jsme odjed dřív, než nás někdo uviděl.
,,Kam pojedem teď?" Zasmála se Lydia a já se pousmála.
,,Na přístaviště Trancie. Tam bychom mohli chvíli zůstat a poté odplout někam jinam. Kam bys chtéla plout?" Zeptala jsem se a zpomalila do kroku.
,,Vždycky jsem chtěla vidět Ranencii, musí být krásná a vyspělá. Chtěla bych vědět, jak moc se od nich lišíme." Noo, tak to nezní vůbec špatně, taky jsem se tam chtěla vždycky podívat. Ale počkat... Odsud je princ... No, snad to nebude takový problém... Jen musíme sehnat loď.
,,Tak jo, myslím, že peníze na to máme, něco málo jsem vzala z hradu. Máme 80 Tureů, což by nám mohlo stačit. Není to moc, ale na jídlo a cestu by nám to mělo vydržet." Řekla jsem a zamířili jsme na cestu vedoucí k přístavu.
Cestou tam jsme narazili na malou vesničku, která snad nemá ani jméno. Místní obyvatelé vypadali docela vyděšeně a skoro nikdo s námi nechtěl mluvit.
,,Co se tu děje? Pošeptala jsem Lydii a ta pokrčila rameny. Nemohla to vědět stejně jako já. Z dálky jsem viděla totem, kolem kterého bylo postaveno spoustu kůlu, jako by to bylo něco nebezpečného. Když jsme se přibližovali, přišela k nám vystrašená drobná paní.
,,Nechoďte tam, prosím, je tam zlo..." Varovala nás a my zastavili, abychom si ji vyslechli.
,,Ve dne, v noci se tam ozývají zvuky, které připomínají nářek. Je tam strašidlo, nechoďte tam je-li vám život milý." Pustila nás a pohlédla jsem překvapeně na Lydii.
,,Jdeme to prozkoumat?" Usmála jsem se a Lydia se trochu nervózně zasmála.
,,Tak jo, ale pokud mě tam něco sežere, chtěla bych být pohřbena tam, kde jsem se narodila." To mě rozesmálo, jelikož si nemyslím, že by tam mohlo být něco nebezpečného. Sesedli jsme z koní a pomalu se přiblížili k totemu. Vypadal děsivě a tajemně, skoro jako by říkal nechoďte sem. Zpoza kamene jsem uslyšela vichr a zahlédla malý stín. Šli jsme opatrně k němu a zaslechli jsme to... Skřeky, jako by kámen promlouval. Lekli jsme se, ale i tak jsme obešli kámen kolem dokola. Byl tam jeden neznámý symbol a pod ním leželo v klubíčku malé brečící dítě. No, tak záhada je nyní vyřešena.
,,Kdopak jsi?" Zeptala jsem se, ale dítě neodpovědělo. Pomaličku jsem k němu natáhla ruku, ale ono najednou zmizelo, jako by ho odvál vítr. Uslyšela jsem děsivý smích, který mizel v dáli. Co to bylo? Na to jsme nepřišli, ale byla jsem jediná, která to viděla a slyšela.

Nečekala jsem, že dorazit na místo určení bude trvat tři dny. No, naštěstí nám jídlo a voda stačili. Popravdě, nebylo mi moc do řeči, takže jsme spolu skoro nemluvili. Během toho jsem měla čas ji potajnu pozorovat. Byla krásná, vyzařovala z ní určitá elegance a statečnost. Jen ji moc neprojevuje. Jelikož je docela stydlivá a to je na ní roztomilé. Sakra, zírala jsem na ni moc dlouho, takže si toho bohužel všimla. Obě jsme zrudli a koukali dál před sebe. Během cesty se projevila Lydiina schopnost v lukostřelbě. Ulovila srnu a použila jen dva šípy. To já bych ji asi takhle neskolila, leda s dýkami. S těmi mi to docela jde. Ale boj na dálku... to je moje slabá stránka, raději složím nepřítele mečem, než-li šípem. Možná je se mnou něco špatně, ale zbožňuji boj, je to tak osvobozující. Ale když pak vidím tu spoustu krve, kolikrát je mi z toho špatně. Ale vím, že to bylo pro dobrou věc, časem si na to možná zvyknu. Jen mě to asi bude strašit ve snech.
V ten den, co jsme dorazili na místo, jsme si sehnali práci v krčmě a ihned jsme nastoupili do práce. Možná se ptáte, proč zrovna krčma, ale mně to docela vyhovuje. Jen někteří opilci jsou velmi neslušní. Ale alespoň se vycvičím v tom, jací jsou na světě lidi. Na hradě jsem jich moc nepotkávala a tady poznám celou škálu lidí. Lydii ta práce trochu vadí, ale ví, že bez ní si nemůžeme dovolit někam odplout. Čeká nás ještě kus cesty, ale tolik času nemáme. Brzy nás doženou princ a jeho muži. Nechci, aby nás chytil a já se musela vdát, chci toho ještě spoustu vidět. Ne jenom zdi hradu...
Požádala jsem Lydii, jestli mě nebude chtít učit z luku. Byla nervózní, ale cítila jsem z ní i určitou nadšenost. Byla ráda, že jsem ji o to požádala, ale nečekala to, a tak byla překvapená.