Vzdor

Stínoví vrazi

V noci jsem se tajně vyplížila z pokoje až do věznice, jelikož jsem si chtěla promluvit s Lydii. Je možné, že to bude naposledy, co ji uvidím. Položila jsem ruku na kliku, chtěla jsem otevřít dveře, ale zastavil mě jeden ze strážných.
,,Teď zde nemůžete být, Vaše Výsosti.  Jeho Výsost, pan král, to zakázal. Pojďte, prosím, se mnou." Řekl a já ho beze slova následovala. Ten hlas mi přišel povědomý, ale přes helmu nebyl zřetelný, a tak jsem nebyla schopná rozluštit, kdo to je. Netušila jsem, kam mě vede, ale nějakým způsobem jsem věděla, že není nebezpečný. Prošli jsme kasárnami až k jeho pokoji. Na strážného měl docela útulný a velký pokoj oproti ostatním. Kdo to je? To nebude obyčejná stráž. Podle jeho pokoje si ho Weri docela cení, ale co je na něm tak zvláštního? Nevěděla jsem to do té doby, než si strážný sundal helmu. Na ramena mu spadly jeho delší havraní vlasy, v jeho modrých očí se zračila radost. Mě polilo horko, úleva a strach zároveň. Nade mnou se jako skála tyčil můj bratranec Resta. Ihned jsem si vzpoměla na ten krutý trénink plný bolesti.
,,Re...Resto? Co tady děláš?" Pokusila jsem se o úsměv, ale byla jsem tak vyděšená a překvapená, že ho vidím zde, že jsem se na nic jiného nezmohla. Sice ho beru jako svého bratra, ale během mého učení šermířskému umění nebyl na mě moc hodný. Vypadalo to, jako by ho bavilo mě trápit a zraňovat. Musela jsem si dávat pozor, abych zakryla včechny ty škrábance a modřiny z tréninků. Vždycky během šermu, jako by se změnil na někoho jiného. Mermomocí se mě snažil donutit překonat samu sebe a stát se lepším než on sám. Povedlo se mu to, ale i tak z něj mám pořád husinu. Proč jsou učitelé tak děsiví? Myslela jsem si, že už mě nic nepřekvapí, ale opravdu jsem netušila, že se zde objeví. A ještě k tomu jako služebník Weriho.
,,Chtěl jsem tě vidět." Já se na něj chladně podívala a on se zasmál.
,,Hej, teď vážně... Kvůli mě tu nejsi." Resta se protáhl a o krok ode mě ustoupl.
,,Když to chceš vědět." Vypadal, jako by neměl na výběr a začal vyprávět.
,,Nechtěl jsem skončit tady, ale králi něco dlužím. Musel jsem mu přísahat věrnost, abych svůj dluh splatil." Podepřel si rukou hlavu a já čekala, až mi k tomu řekne něco víc.
,,Tsch, koukám že ti to nestačí... No dobře... V den, kdy jsem doplul na ostrov Sepradon, nevím, jak se to stalo, ale někdo mě přepadl a všechno mi sebrali."
,,A to jsi u sebe neměl strážné, ty jsi zloděje neviděl?" Resta si oddechl a zakroutil hlavou.
,,Ne tak úplně... Někdo mě omráčil, skoro mě zabil. Pak zabil všechny moje strážné a okradl mě. Když jsem se probudil, měl jsem ošetřené rány a ležel jsem v pohodlné postely. Vedle mě seděla pěkná prsatá dívka, která se o mě starala. Hmm, myslím, že ta krasavice je pořád na hradě, dlouho jsem ji neviděl..." Měla jsem chuť ho praštit, vždycky se dostaneme jinam, když mluví o holkách. Všiml si mého výrazu a nevině se usmál.
,,Promiň... No, ten kdo mě zachránil byl Weri a odvezl mě k němu na hrad. Spal jsem asi čtyři dny, blouznil jsem v horečkách, ale díky těm dvěma jsem to přežil. Až po odpřísáhnutí věrnosti, jsem poznal, co je to za člověka. Když se mu něco na někom nelíbilo, prostě ho zabil. Někdy mám pocit, že to není člověk, ale netvor. Zabíjí bez lítosti, vlastně se mu to líbí a teď se stal králem. Ještě k tomu tě donutil ke sňatku... Nikdy mu neodpustím to, co ti udělal. Veškerá krása, kterou jsi tak zářila, je pryč. Stala se z tebe chodící loutka... Nemám rád lidi, kteří se tak krutě chovají k ženám. Bohužel taková je doba... Lidem jde jen o vlastní pohodlí a o moc. Nestarají se o jiné trpící lidi. V jeho zemi je jich spoustu. Viděla jsi ty muže, ženy a děti, kteří mají sotva na chleba?" Musela jsem přikývnout. Když jsem byla na projížďce, spoustu lidí žebralo o něco málo, aby se uživili.
,,A ty jsi byla tak krásná, plná života, ale věděl jsem, že ti něco chybí... Počkat, teď mě došlo, proč jsi šla do vězení?" Zeptal se a já pohlédla z okna.
,,Je tam jedna dívka... Chci, aby byla volná, zítra jí Weri pustí, chtěla jsem se rozloučit. Nejspíš ji už nikdy znovu neuvidím." Cítila jsem, že kdybych mluvila víc, rozbrečela bych se. Resta se zamyslel, vstal a vzal mě za rameno.
,,Bude to trvat pět dní, ale myslím, že by šlo zařídit, abyste se odsud obě dostaly živé."
,,Jak?" Resta se usmál a obejmul mě.
,,To nech na mě, vyřiď jí, že za pět dní má čekat v přístavu. Já to zařídím. Věř mi." Po dlouhé době jsem pocítila naději. Začala jsem brečet štěstím a objala ho ještě pevněji. Resta počkal, nepustil mě a pohladil mě konejšivě po vlasech. Věděl, jak to pro mě bylo těžké. Všechen ten strach a stres.