Nemám místo v srdci // CA$HANOVA BULHAR

strach

Dívala jsem se na mladého kluka sedící naproti mě, jeho obličejové rysy mě hned zaujaly. Podle barvy jeho pokožky jsem poznala, že se nejedná o Čecha, nýbrž nejspíš o afroameričana. V ruce držel květinu a s úsměvem psal slova do telefonu.

„Hej ty spálenino!?" Slyšela jsem na něho řvát nějakého kluka. S pokrčeným obočím jsem se na něj otočila. Svalnatý kluk stojící s dalšíma klukama vedle sebe.

Afroameričan hned pochopil, že ti kluci řvou na něho. Ten černoch se s nimi bavil slušně zatímco oni opakovali nadávky za sebou pořád dokola a opakovaně říkali urážky na jeho barvu pleti.

Lidi jsou zlí, vždycky budou...

„Můžete se prosím vás uklidnit?" Skočila jsem jim do jejich "rozhovoru". Měla jsem potřebu se toho kluka zastat, vždyť za nic nemůže. Ti kluci si mě akorát sjeli pohledem a zůstali na mně zírat.

„Kočko, ty se do toho laskavě nepleť nebo z tebe strhnu to oblečení už na místě," řekl tiše jeden z těch kluků a mrkl na mě. Naštěstí se do toho zamotal ještě jeden pán, který je seřval a oni už drželi hubu.

Strach z mužů mám odjakživa. "Ty jsi tak krásná, po tobě musí kluci toužit" všichni jsme krásní a je jedno jestli jsi Asiat nebo gay. A to, že po mně musí kluci toužit, není věc kterou na svém životě miluju. Jako například teď, když mě pronásleduje parta kluků a řvou na mě všemožné nechutné věci. A já taková kostra oproti nim, nic nezmůže. Ti kdyby chtěli tak mě zlomí v pase.

...

„Já nevím co ti na tohle říct, vždyť víš, že na tyhle věci nejsem," řekla jsem klidně a upila si z hrnku. Kávu tady mají opravdu dobrou, proto je to taky moje nejoblíbenější kavárna. Očima jsem jezdila po interiéru kavárny. Obyčejné černé židle a bílé cihlové zdi, jedna z věcí, jež mě tady uchvátila. Ta elegantnost.

„Emo já tě nechci ani nebudu do ničeho nutit, jenom jsem ti to chtěl říct a udělalo by mi to radost, kdyby jsi přišla," říkal mi Vojta hlasem, který mě ještě víc přesvědčoval o tom, že bych měla souhlasit. Ale já nevím jestli chci souhlasit s tím, že půjdu na jeho oslavu narozenin, přesněji párty. A moc dobře vím s jakými lidmi se Vojtěch baví. Takoví ti lidi co každý den chlastají, nejlépe hulí, chodí do klubů - užívaj si života.

Jen jsem si povzdychla, vážně tam chci jít? Nemám problém s tím, že tam bude hodně lidí spíš s tím, že tam nebudu doslova nikoho znát. Ale je to přece jeho narozeninová oslava a mě by taky mrzelo, kdyby na tu mojí nepřišel. Třeba si tam najdu nějakou kamarádku.

Nebo vztah, který mi změní život...

„Dobře, přijdu," rozhodla jsem se nakonec. „Jenom tam buď aspoň chvíli se mnou, nikoho tam nebudu znát," žádala jsem ho a na mé tváři se objevil menší úsměv. Tak hrozný to přece být ani nemůže.

„Fakt tam chodit nemusíš, ale jinak se nemusíš bát představím tě," mrkl na mě a napil se ze své kávy. Nemusím, ale já neumím říct ne mému jedinému pravému kamarádovi. Jenom jsem tiše zakývala hlavou a začala přemýšlet.

„A kolik, že tam bude asi lidí?"

„Asi třicet, proč?"

„Nic, to je jedno jenom se ptám," řekla jsem lehce rozklepaně. Strach mě opět sevřel. Už jenom myšlenka na tolik především můžu mi způsobuje potící se dlaně. Přece nemůžu kvůli pár lidem co mi ublížili odsoudit všechny, i tak se jich bojím jako kořist lva. Nervózně jsem si skousla ret.

„Vážně se nic neděje?" Ptal se mě vážným hlasem znova. Dívala jsem se zamyšleně velkým skleněným oknem ven na ulici.

„Ne, všechno je v pořádku," řekla jsem po chvíli a podívala se mu zpátky do očí s úsměvem. To jestli je to pravý úsměv jsem si nedokázala uvědomit. Možná s úsmělým úsměvem chodím i spát, jenom si to člověk neuvědomuje. A možná každý hrajeme tu svoji roli, ale pak shodíme masky, když spíme nebo se bojíme.

Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním.

A jak reaguješ když se podíváš strachu do očí?

...

Stála jsem na stejném místě, opět pár minut před půlnocí a opět držíc cigaretu. Tentokrát jsem v druhé ruce držela i bílé víno, z jež jsem se občas napila. Bylo mi smutno, po mých kamarádech, kteří tady dneska už nejsou. Nějak jsem si na ně během noci vzpomněla, na ty zážitky, které jsem s nimi zažila. Když jsme vylezli na louku a dívali se na hvězdy, celou noc si povídali.

Dali jsme té louce dokonce i jméno. "Louka naděje". Pak jsme na té louce stanovali, vždycky nám tam bylo dobře. A dávalo nám to nějakým způsobem "naději" ve chvílích, kdy jsme byli smutní. Já vím je to divný, ale nám to v tu chvíli dělalo radost.

Věcí si začneš vážit až ve chvíli, kdy o ně přijdeš a uvědomíš si co to pro tebe znamenaly. Co pro tebe znamenal, každý ten kamarád, kterému jsi věřil na sto deset procent? A kde je teď, jde po tvém boku nebo děláte, že jste cizí? Jestli takový vůbec někdy byl, nebo bude. Pravých lidí je vážně málo, tak kdy si jich začneme vážit? Až o ně přijdeme. Asi.

Znovu jsem se napila vína a dívala se na měsíc a hvězdy kolem něj. Noc bude ještě dlouhá, stejně jako mi přijdou dlouhý dny, akorát ve dne mi to nepřijde tak kouzelné jako v noci. Ve dne se snažíme vypadat co nejlépe, protože nás ostatní vidí, ale v noci, ve tmě se cítíme opuštěně. Je v pořádku se cítit sám a nic s tím nedělat?

Stejná noc...

...